Havel, Zeman i Grebeníček se dohodnou! Karel Kryl je náš!
Vdova po písničkáři Karlu Krylovi Marlene chce zakázat rádiu Futura, které provozuje Komunistická strana Čech a Moravy, vysílat Krylovy písně. Argumentuje tím, že Kryl byl přece celým svým životem a dílem antikomunista, bojoval svým uměním proti komunismu a je tedy poněkud zvláštní a paradoxní, že právě jeho dílem teď obšťastňuje stranické rádio Komunistické strany své posluchače.
Spor má několik rovin. V té právní nemá paní Krylová žádnou šanci. Rádio Futura platí poplatky ochranným autorským organizacím, Krylovy písně vyšly veřejně na kompaktních discích a lze je tedy po zpoplatnění bez omezení veřejně provozovat. Paní Krylová má právo na Krylovu pozůstalost, rukopisy, kresby, bez jejího souhlasu se neobejde žádné nové vydání písní nebo literárního díla Karla Kryla. Ale dílo již jednou vydané nelze v demokratické zemi omezit. Jako nelze komunistům zakázat, aby na svých sjezdech četli verše jistě velkého básníka Josefa Kainara. Podobné omezení je myslitelné jen v zemi nedemokratické. Příkladně v Turkmenistánu nedávno tamní president svým výnosem zakázal provozovat jakoukoli reprodukovanou hudbu, protože podle jeho názoru to ničí lidovou muzikálnost. V podobné zemi si lze představit mnohé. Jenomže Česko našich dnů už není Turkmenistán. Paní Krylové by to měl do příhraničního Passau někdo vyřídit.
Jiná rovina sporu je věcná a symbolická. Patří-li práva (autorská) na Kryla paní Marlene Krylové, pak právo na přisvojení si symbolické hodnoty obsahu Krylovy tvorby má z hlediska nejen čistě etického, ale i z pohledu triviální selské logiky každý, pro koho Krylovy písně něco osobního znamenají. Hitlerovi také nikdo nezakázal poslouchat a protežovat Wagnerovu operu, ačkoli starogermánské ušlechtilé ideály a pohanská podobenství mají k praxi nacionálního socialismu principielně jistě stejně daleko, jako Krylovy kverulantské bajky i srdcervoucí balady k protagonistům třídního boje.
Můžeme se domnívat, že někteří lidé či skupiny lidí mají větší právo na Kryla, protože jsou podle nějakého námi předloženého hlediska mravnější, zásadovější, poctivější k sobě i světu a dostojí tak lépe těm ideálům, které jsme připsali Karlu Krylovi. Můžeme se domnívat, že jsou lidé či skupiny, jejichž životy jsou vedeny po úplně jiných kolejích, než jaké čteme v Krylovi. Dokonce můžeme říkat a vědět, že Kryl nesnášel komunisty a komunismus, protože mu z první půlky života udělali peklo a na tu druhou jej vyhnali do exilu. Pak se můžeme spíše jen divit, co dnes komunisty vede k tomu, aby Krylovy písně pouštěli ve svém rádiu, aby jej adorovali (ústy předsedy Grebeníčka), či dokonce jej řadili k umělcům pro sebe vzorovým svou „společenskou angažovaností“ (což řekla mluvčí KSČM Hoření). To všechno nás může vést leda ke kroucení hlavou. Ale to je tak všechno.
Proč komunisté pouštějí Kryla, na to je prostá odpověď. Kryl je jejich vstupenkou do normální společnosti. Legitimizací někdejšího extrémního nepřítele, ba jeho osvojením a bezmála ideovou adopcí chtějí komunisté jednak získat sympatie mladších voličů, jednak vzbudit dojem, že překonali další zátěž své minulosti. Dokonce se dá říci, že to dnes komunisté činí s jistým rizikem, protože se dá předpokládat, že Kryl bude u starých dobrých straníků a voličů vyvolávat spíše negativní emoce. Tradiční stalinovci, zbožňující Jiřinu Švorcovou a vzpomínající na stavby mládeže v modrých košilích, asi těžko potěší chmurné příběhy o zemi, kde „král klečí před satanem, na žezlo se těší, a lůza pod platanem radu moudrých věší…“
Protesty paní Krylové a jejich medializace jsou naprosto prázdným plácnutím do vody. Jejich skutečným efektem bude snad jen to, že se veřejnosti znovu připomene jméno a dílo Karla Kryla, možná to trochu pomůže prodeji další knihy a desky, které Marlene Krylová nezapomíná při té příležitosti propagovat. A konečně upozorní to široké publikum na existenci rádia Futura, které Kryla pouští. Nejsem si jist, že právě to naši žurnalisté, tolik se rozepisující o této marné kauze, chtěli dosáhnout.
Mimochodem, naši žurnalisté by měli také připomenout, když už se tématu věnují, že Karla Kryla si svého času přivlastnila již jedna politická strana, ČSSD. Krylova tvář zdobila předvolební plakáty strany v době nástupu Miloše Zemana do jejího čela, v první půli 90.let. (Ostatně z kruhů sociální demokracie pochází také Karel Srp, šéf Jazzové sekce a jejího internetového rádia Hortus, kde donedávna působil také Petr Burda, dnes citovaný moderátor Rádia Futura, tolik pro úplnost).
Karel Kryl ke sklonku života psal hodně hořké písně, protože nebyl spokojen s vývojem po listopadu. Jeho emotivní povaze se zajídal jak tvrdohlavý pragmatismus pravice, tak velkopanská arogance skupiny kolem Václava Havla. Kryl hledal (a nutno zdůraznit: nenašel!) východisko u socialistů. Než to nějak stačilo uzrát, Kryl zemřel, a stal se národním pokladem, který si mohou přisvojovat všichni. Tedy zjevně i komunisté, když zaplatí poplatky.