Démonizovaný Klaus měl zase pravdu aneb "co volno Jovovi, nikoli volovi"
Stalo se, co nikdo nečekal, stejně jako u anglického premiéra Davida Camerona, český vládní předseda Petr Nečas odepřel evropské nomenklatuře na summitu povinný souhlas s „fiskalunion“ a nepodepsal. A co hůř, podmínil jej referendem o euru, čímž dostal do pasti opozici. A podruhé se vyjevila neplatnost veta primérního práva. Vlak evropské nomenklatury potížisty objede.
Doma furore! Nechápu, nerozumím, nečitelné, nezodpovědné, zbabělé, izolační, iracionální, dementní.
Takovými přílepky a přívlastky (epitety) argumentuje dnes už naštěstí stále menší část intelektuální „elity,“ jež unijní krize zahnala do kouta (kariérní politiky, politology a úředníky, kteří se už vidí v Bruselu vyjímaje). Donedávna, to měli kritici unie velmi těžké a tvořili zanedbatelnou a z pohledu většiny extrémní menšinu, nemluvě o nepřijatelných euronihilistech, jako já, kteří by chtěli z unie budované na věčné časy – snad dokonce vystoupit, cožpak lze proti realitě stavět pouhou ideální představu? V unii se o tom, co je, nediskutuje.
Potíže eurozóny však přece jen leccos mění. Především ta politicky neaktivní (neelita) pochopila, že démonizovaný Klaus měl pravdu, a dnes by v referendu o přijetí eura volily minimálně dvě třetiny proti. K posunu došlo i u ekonomického komentariátu, který si uvědomil, že dnešní hospodářskou krizi v eurozóně nezpůsobily jen sociální slibotechny, nepříčetné hypoteční a státní dluhy, jako je tomu v Americe a Anglii, a neregulovaní bankéři, ale že také z valné části jsou důsledkem společné měny, která platební bilanci mezi jihem a severem neustále zhoršuje. Představa, že je záchrana eura možná jen za cenu trvalého chudnutí a rozeštvanosti všech v té nové Evropě, je opravdu děsivá. Ekonomické tržní argumenty na humanitní inteligenci ovšem nikdy moc nepůsobily (ta uvěřila i marxistické nadhodnotě), ale skeptický národ, teď eurověřící spasitele posílá po vzoru Švejka někam nebo se kafkovsky děsí z cizího (nesrozumitelného) absurdního a nekonečného bludiště nadstátní byrokracie. A pomalu nastupuje i silná generace husákových dětí, která má ještě zkušenosti s nomenklaturou svého mládí a snadno vidí, jak si v uni mezi sebou přehrávají nejvyšší v dávnověku ještě politické (volené) posty, a dnes už i křesla premiérů, nedávno demokratických států (Itálie, Řecko).
Do kouta zahnaní eurooptimisté teď zuří a jejich slovní válka bují do komična. Ti, jejichž hlavním argumentem je nechápu, nerozumím a neumím si představit, nemohou argumentovat racionálně. Jako všichni bigotní věřící si nedovedou představit, jak všechno může být jinak. A tak podepsat je statečné a nepodepsat zbabělé, česká svoboda buď není, nebo je to luxus, na nějž nemáme, nemůžeme být mimo hlavní proud, i kdyby tekl do propasti, vždyť se nám eurozóna bude mstít (Wolgang Munchau z The Financial Times) a chudák Nečas proč musel trpět, když mu dali na poslední chvíli v kuloárech dohodnuté znění podepsat. Proč se chce radit s vládou, experty a něco konzultovat, cožpak neví že „cuius regio eius religio“ čili „the might is right“ nebo po řecku „co volno Jovovi, nikoli volovi“ a že se o něj za poslušnost nomenklatura vždycky postará? A co snad nejvíc rozčiluje mé ctihodné oponenty, kteří obdivují Václava Havla za disidentsky osamělý démon nesouhlasu? Když euroodpůrci upozorní na vzdálenou analogii unie s pozdně totalitním režimem, jak to nedávno učinila mladá spisovatelka Petra Hůlová, když napsala: „že starší ségra Evropa, je sice pořád mnohem lepší než starší brácha Rusák, ovšem tohle dnes už dojme málokoho.“
Dostala okamžitě nálepku eurofobie, z řeckého phobos, čili chorobného mentálního stavu, iracionální hrůzy, jako je Klaustrofobie nebo arachnofobie (pavouci). Je to zvláštní, ale ti, kteří dnes na všechny naše věcné, kvantitavní, logické argumenty, které znovu a znovu dokazují, že se budovatelé polepšovny a nekonečna v konečném světě mýlí a na místo argumentace nám dokola opakují, že nerozumí a nechápou, by nás teď nejradši zavřeli do psychušky. A pak, že tu neplatí žádná analogie.
Týždeň, 6. 2. 2012