Jak nás změnila krize Eurozóny
Nový rok spoustu z nás subjektivně očistil. Změna v kalendáři, jiná poslední cifra v číselníku roků je pro mnoho z nás jakousi psychologickou hranicí, kdy si řekneme: „Teď začnu nanovo.“ Z roku loňského si s sebou přesto neseme nemálo problémů, které budeme chtě nechtě letos vyřešit. Jednou z nich je bezesporu krize Eurozóny. Krize, která je již tak vleklá, že spousta z nás už před ní zavírá oči. Z únavy, zklamání, znechucení.
Dluhy. Problémy eurozóny byly a jsou, pokud to vezmeme veskrze z laického pohledu na věc, zapříčiněny masivním zadlužením vedoucím k neschopnosti splácet své závazky. Státy doplatily na to, co samy zaštítěné radami národních ekonomů, odborníků a poradců ordinovaly po dlouhá léta svým občanům. Žijte na dluh. Spotřebovávejte, nešetřete si. Vezměte si dům na hypotéku, kupte si vybavení na spotřebitelský úvěr, běžte na romantickou večeři a plaťte kreditní kartou. Žijte na dluh, dluhy plaťte dluhem. Proti přirozenému myšlení lidí tu šel najednou mainstream, více se začalo hrát na lidské vlastnosti jako je závist, chtíč. Banky nechtějí, abychom spořili, nestojí o naše peníze. Ale chtějí, abychom my stáli o peníze jejich. Peníze dělají peníze.
Evropa – problematický region. Jak prezident Václav Klaus ve svém projevu upozornil, evropská dluhová krize je nevyhnutelným důsledkem zavedení jednotné měny pro země s velmi odlišnými ekonomickými parametry. Pro mě byla samotná myšlenka vstupu do EU ukvapeným rozhodnutím, i když pominu fakt, že díky bohu nemáme adoptováno euro. Ve chvíli, kdy jsme se úspěšně vymanili z vlivů jednoho „velkého bratra“ jsme ochotně skočili do náruče bratra druhého. Na první pohled jiného, jinak smýšlejícího a slibujícího zářnou společnou budoucnost. Nakonec jsme začali postupně opětovně přicházet o svoji suverenitu, lokální patriotismus, opět jsme si nechali diktovat někým jiným co je správné a co správné není. Mrzí mě, že jsme teď nuceni se až tolik svézt na vlně problémů, které mnoho z nás tušilo, že nastanou.
Řešení. Dlouhou dobu se nestalo, aby jedna minela, jeden ekonomický zvrat spojil tolik ekonomů v jeden šik ve snaze nalézt recept. Lék na virus, který rozkládá Eurozónu zevnitř a napadá postupně jeden orgán za druhým, až zkolabuje celý systém. Hledají se obšírná řešení v globálu. Možná by bylo lepší se držet pravidla Occamovy břitvy – tedy nejjednodušší řešení bývá to nejsprávnější. Říkal jsem to již několikrát, EU by si měla ponechat ze sebe to dobré, sklonit hlavu a uznat porážku. Vytvořit jakousi ekonomickou karanténu, kde by problémy jednotlivých zemí byly řešeny do výše jejich problémů. Evropa je nyní cedník, do kterého přilévat vodu nemá smysl, když nejsme schopni zalepit jednotlivé díry. Dělením na menší kusy máme větší šanci zalátovat, co propouští. O jednom bych ale nepochyboval – Řecko musí z party ven. Ve vší slušnosti říkám, že i přes mnohdy téměř sprostý přístup, který zaujal Evropský parlament proti této nádherné zemičce je to stále stát, kde myšlení lidí podkopává jakékoliv dobré nápady na pomoc z krize. Alkoholik pokud nemá vůli a nechce své chování a přístup radikálně změnit se také nevyléčí. Řecko už je příliš líné, pohodlné, zvyklé na své standardy. Pomoc byla nabídnuta a poskytnuta. Další by již přicházet neměla.
Nepřipravenost. Nejčastějším slovem je nově slovo „nepřipraveni“, nikdo nic nečekal, nikdo nic netušil. Najednou. Zjistili jsme, že stávající systém je neudržitelný. Máme jedinečnou příležitost se poučit z našich chyb a nově je neopakovat, zapojit know how tak, aby nám nakonec nezůstalo jen howknow. Krize nahrává hrdinům, v krizi vznikají nejlepší nápady, kreativita a inovace získávají větší důležitost, než v dobách, kdy žijeme ve zdánlivém blahobytu. Jak už říkal Robert T. Kiyosaki – z úspěchu se člověk nic nenaučí, teprve neúspěchy nás posouvají kupředu.
Čtěte také:
Eurozóna se mění v protektorát pod vedením Paříže a Berlína
Řecko již zkrachovalo, kdy padne euro?
Řecko 2011 – takto končí socialismus