Policie jako bojiště
Je neuvěřitelné, jak se téměř z hodiny na hodinu může změnit společenské ovzduší a
jeho mediální odraz. Od druhého dne nového roku se zdá, jako by vánoční pohoda a
truchlení po Václavu Havlovi nikdy nebyly, a lidé, kteří ještě včera plýtvali energií a
časem na rozesílání přání všeho nejlepšího na všechny strany, se stejnou vervou začínají
kroutit krky svých bližních, někdy dokonce přímo adresátů přáníček.
Média nám ukazují obraz světa, v němž není místo pro laskavost a trochu radosti, je jen bláznivý hon za penězi a boj všech proti všem o moc, ba o přežití.
Dílčím bojištěm je také česká policie, v které na začátku roku vypukly dvě z mnoha
epizod „válek policajtů“: Generální inspekce bezpečnostních sborů se pustila do
vyšetřování příslušníků protikorupční policie včetně jejího ředitele Tomáše Martince
kvůli jejich postupu při vyšetřování kauzy údajně předražených jízdenek pražské
MHD, a kázeňským řízením s policejním prezidentem Petrem Lessym doznívají účinky
trestního oznámení, které na něj podali krajský ředitel PČR ve Zlíně Bedřich Koutný a
jeho náměstek Jaroslav Vaněk.
Zvláštní příchuti oběma příběhům dodávají jejich širší politické a personální souvislosti
ve virtuálním obrazu skutečnosti, vytvářeném médii.
Bleskový útok Generální inspekce na celorepublikový policejní útvar, vyšetřující jednu
z „nejsmradlavějších“ afér, vnímaných veřejností jako „korupční“, je překvapením:
vždyť tato služba sotva vznikla! Ve srovnání s rozjezdem jiných státních institucí
je její akceschopnost již od chvíle zrození jevem dosud nevídaným. Bezpochyby je
dobrým vysvědčením manažerské způsobilosti jejího prozatímního ředitele, plukovníka
Ivana Bílka. Pan ředitel je zkušený policejní profesionál, bývalý náměstek policejního
prezidenta a uchazeč o postavení policejního prezidenta, který neuspěl v Johnově
výběrovém řízení („kočkopsu“ dle Petra Nečase). Veřejnosti se představil v Událostech,
komentářích ČT v pondělí 2. prosince 2012. Vyjádřil zde zájem vybudovat zcela
nezávislou službu, účinně potírající trestnou činnost příslušníků bezpečnostních sborů.
Jeho vystoupení i rychlost nástupu na vyšetřování detektivů protikorupční policie
působí sympaticky, ale… O jmenování Ivana Bílka do čela rodící se Generální inspekce
se začalo mluvit prakticky již od politické krize, vyvolané rozhodnutím Radka Johna
jmenovat policejním prezidentem Petra Lessyho. A na sklonku roku se někteří politici
zcela nezastřeně vyjádřili, že k výsledkům historické „smiřovací“ schůzky u prezidenta
republiky patří dohoda, že koaliční partneři přenechají výběr ředitele Generální
inspekce Občanské demokratické straně. Mělo to být odškodnění za zdánlivou ztrátu
vlivu strany na Policii ČR, kterou od dob Ivana Langera považovala za své léno. Výběr
Ivana Bílka, považovaného za jednoho z „Langerových mužů“ je tedy výsledkem těchto
dohod.
Politici nám v této souvislosti předvedli, jak si představují nezávislost represivních
složek,jejichž nadstranickost je pro řádné fungování právního státu naprosto
nezbytná: jejich šéfové mají být nezávislí přiměřeně délce vodítka, na němž je vodí
příslušná „chlebodárcovská“ koaliční strana.
Samozřejmě, lidé, kteří se dostávají do zde zmiňovaných funkcí, jsou silné osobnosti,
dbalé své profesionální cti. Jejich závislost na straně, které vděčí za jmenování,
se nebude projevovat v běžném životě. Zkušenost ale ukazuje, že ne každý obstojí
v kritické situaci, když se „chlebodárcovská“ strana rozhodne použít jeho službu pro
uspokojení svého úzkého zájmu, který považuje za životně důležitý.
Je to zřejmé z odstrašujícího příkladu „kauzy Čunek“. Bývalá nejvyšší státní
zástupkyně Renata Vesecká je silná osobnost, která by za normálních okolností obstála
ve funkci po velmi dlouhou dobu. Nicméně ve chvíli, kdy se vedení ODS rozhodlo, že
je ve vyšším zájmu zastavit obtěžování Jiřího Čunka dotěrnými orgány, neměla dost
vnitřní síly na to, aby se vzepřela zneužití moci svých podřízených. A na rozdíl od
některých vrcholových manažerů represivních orgánů ani nevděčila ODS za jmenování,
neboť vystřídala odvolanou Marii Benešovou za vlády Jiřího Paroubka, čili její
mravní síla nebyla oslabena závislostí na původním „chlebodárci“. Jak by se zachovali
v obdobných situacích, jež mohou přijít, vrcholoví manažeři, dosazovaní za vlády Petra
Nečase z milosti boží a ODS, je otázka, byť jinak jde o lidi nezpochybnitelných kvalit.
Čertovo kopýtko se skrývá také v samotném vyšetřování příslušníků protikorupční
policie a zejména v zájmu Generální inspekce o jejího ředitele Tomáše Martince. Jeho
jmenování bylo součástí „odlangerování“ policie, zahájeného odvoláním Oldřicha
Martinů a po něm jeho náměstků, mezi nimi právě Ivana Bílka. Od vyklizení pozice
ministra vnitra Radkem Johnem, jež vládní koalicí opovrhované veřejnosti dosud
nikdo řádně nezdůvodnil, a zejména od obsazení úřadu Janem Kubicem se dalo tušit,
že dříve nebo později začne „odjohnování“ ministerstva vnitra, neboť předseda vlády
má dlouhou paměť. Dojde pak k jeho ovládnutí ODS, která si již dříve zajistila své
postavení v resortu spravedlnosti jeho „odněmcováním“. Po neúspěšném pokusu
o svržení Petra Lessyho z pozice policejního prezidenta může být tlak na Tomáše
Martince dalším tahem v této hře.
Jako laik pochybuji o tom, že medializované vyšetřování ředitele protikorupční policie
a jeho podřízených právě ve chvíli, kdy se zabývají významnou kauzou, jež zapáchá
korupčním podezřením, je nejlepším způsobem, jak zajistit její rychlé a důsledné
objasnění a postavení případně zjištěných pachatelů před soud, čili že je nejlepším
způsobem naplnění protikorupčního úsilí vlády v oblasti činnosti bezpečnostních sborů.
Podle zpráv z veřejných zdrojů výsledky vyšetřování by mohly být ohroženy zájmy
lobbisty a podnikatele Ivo Rittiga, některými zdroji přiřazovaného mezi „kmotry“ ODS.
Vznikla podobná situace, na kterou si kdysi stěžoval Jan Kubice jako ředitel Útvaru
pro odhalování organizovaného zločinu, a jež ho vedla k vydání tzv. Kubiceho zprávy.
Činnost jeho útvaru tehdy měly omezovat orgány Paroubkovy vlády. Jeho lidi, pracující
na choulostivých kauzách, vyšetřovala tehdejší Inspekce ministra vnitra. Péče o Tomáše
Martince a jeho podřízené ze strany nezávislé Generální inspekce vnějškově vypadá
podobně, jen tam, kde dříve byla barva oranžová, tam dnes bije do očí modrá. Není
pouze jasné, zda stejně jako tehdy akce nepřímo směřuje také proti Janu Kubicemu, či
zda s ní je tentokrát srozuměn. Pravděpodobná je jen jeho budoucnost: po splnění úlohy
opět zmizí v propadlišti.
Souběh uplatnění vlivu „vedoucí strany“ na obsazení funkce prozatímního ředitele
Generální inspekce bezpečnostních sborů, bleskový výpad jeho úřadu proti řediteli
protikorupční policie, dosazeného v Johnově ministerské éře, a ohrožení zájmů jednoho
z údajných „kmotrů“ ODS je ovšem s největší pravděpodobností zcela náhodný (sic!).
Také druhá epizoda je vícevrstevná. V právním státě, v němž jsou represivní orgány
důsledně chráněny před politickými vlivy, by kázeňské řízení s Petrem Lessym bylo sice
věcí pro obviněného trapnou, avšak z existenčního hlediska nikoli příliš nebezpečnou.
Přísně vzato ve státě s vyspělou právní kulturou by k němu ani nedošlo, protože
policejní prezident by se nenechal ničím vyprovokovat k vyřizování účtů s vysokým
policejním služebním funkcionářem prostřednictvím médií.
Celá věc se zatím zdá mít standardní průběh. Vyplývá to z následujícího shrnutí: Pan
policejní prezident vyslovil před novináři ošklivé podezření o možném spojení Jaroslava
Vaňka, náměstka krajského ředitele, s Toflovým gangem. Byla to nehoráznost, které se
neměl dopustit: měl přece k disposici zákonné prostředky k postižení hříšníka, pokud
tedy hříšníkem skutečně je. Postižený se mu společně se svým nadřízeným Bedřichem
Koutným, krajským ředitelem PČR ve Zlíně, „odvděčil“ trestním oznámením
k Inspekci Policie ČR.
Obdržela-li IPČR trestní oznámení, hypoteticky neměla jinou možnost, než je řádně
prověřit (hypoteticky proto, že v praxi odkládala bez prověření i horší věci), což se
stalo. Výsledkem byl právní názor, že intenzita protiprávního jednání pana policejního
prezidenta nedosahuje míry trestného činu, je však možné, že se dopustil kázeňského
přestupku. IPČR neměla pak jinou možnost, než věc postoupit ministrovi vnitra jako
příslušnému kázeňskému orgánu, a jemu nezbývá, než kázeňské řízení provést.
Situace je trapná pro obě strany. Kázeňské řízení přímo proti policejnímu prezidentovi
je rarita, která nikomu na kráse nepřidá. Potud trapnost pro obviněného, jež se zvlášť
vystupňuje, bude-li skutečně kázeňsky potrestán. Může ji zmírnit pouze tím, že panu
ministrovi a veřejnosti uspokojivě vysvětlí, co jej vedlo k neprozřetelnému mediálnímu
vystupování.
Je možné, že spouštěcím mechanismem by mohla být podrážděnost z útoku přeborníků
ve skandalizaci Janka Kroupy a Josefa Klímy, kteří v pořadu „Soukromá dramata“ TV
Prima dne 6. září 2012 poskytli prostor vrchnímu komisaři Vladimíru Kučerovi k jeho
obšírnému očerňování. Také tento policista podal na pana policejního prezidenta trestní
oznámení Inspekci, jehož prověření jej sice neuspokojilo, ale vyneslo mu přeložení (viz:
http://spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011091201).
Kázeňské řízení je trapné i pro pana ministra, který z nezbytnosti sehraje úlohu kozla,
jenž se stal zahradníkem. Sám se totiž dopustil velmi podobného jednání mediálním
zpochybňováním postavení pana policejního prezidenta, s nímž začal ještě dříve,
než zahájil pokus o jeho vypuzení z funkce. Dokonce si myslím, že intenzita jeho
dehonestačního mediálního úsilí byla silnější než v nepřístojnostech pana policejního
prezidenta, takže by také zasluhoval něco na způsob kázeňského potrestání. Na rozdíl
od Petra Lessyho má ale zajištěnu beztrestnost, protože sehrál roli klacku v rukou
předsedy vlády, nemocného z bezmoci nad vyloučením ODS z nadvlády nad policií.
Hranice standardní události by kárné řízení překročilo v případě, že by ministr
vnitra potrestal pana policejního prezidenta odnětím hodnosti, a tím tak přivodil jeho
pád. Vyšla by tím na světlo skrytá podstata řízení jako pokračování neúspěšného
pokusu o vypuzení Petra Lessyho z jeho postavení, potažmo jako součásti tažení
za „odjohnování“ policie. Ve spojení s politickými účinky vydání „Kubiceho zprávy“
těsně před parlamentními volbami bychom si pak mohli myslet, že Jan Kubice působí
jako deus ex machina ve frašce, kterou je pachtění „kmotrů“ za totálním ovládnutím
státu prostřednictvím ODS. A iluze o nezávislosti české policie na stranickopolitických
vlivech za vlády Petra Nečase by vzala za své s konečnou platností.
Čtěte také: