Vyhoví starý bolševik Rychetský svým bolševickým kamarádíčkům z ČSSD?
Sociální demokracie se stále ještě nesmířila s faktickou prohrou v parlamentních volbách v roce 2010. Proto pokaždé, když je ČSSD přehlasována vládní koalicí, obrací se Lidový dům na Ústavní soud se žádostí o zrušení toho či onoho zákona. Zatím posledním sociálnědemokratickým kouskem je ústavní stížnost na 14 reformním zákonů schválených na podzim loňského roku. Ústavní soud se tak díky Bohuslavu Sobotkovi opět dostává do centra politického boje. Nemyslím si, že by se 15 ústavních soudců mělo účastnit politických střetů mezi vládou a opozicí.
Současná vládní koalice disponuje ve Sněmovně pohodlnou většinou. Je logické, že kabinet tuto převahu využívá k prosazování svých představ o směřování země. Ostatně takto voliči rozdali karty ve volbách a politici podle toho hrají. Vládou předkládané reformy nejsou ideální a rozhodně nemají právo být označovány za reformy s velkým „R“. Nečasův tým dostatečně nevyužívá svou parlamentní převahu k prosazení skutečných a radikálních reforem. Zatím vláda předvedla škrty, škrty a pak někde vzadu drobné korekce současného stavu. Vláda zatím nenašla odvahu k výrazné redukci přebujelého sociálního států a nenašla kuráž zacelit díry ve státním rozpočtu, kterými unikají obrovské částky. Samozřejmě mám na mysli státní zakázky. Zde má vláda velké mezery a nezdá se, že by měla sílu a chuť provést nějaké zásadní změny. Je nemyslitelné, aby vláda s tak výraznou parlamentní většinou sestavovala rozpočty s obřími deficity. Zvláště když se jedná o údajně pravicovou vládu.
ČSSD se staví do role obránce sociálního státu, který sama, podle instrukcí z Bruselu, uvedla v život. S Lidovým domem jsou pupeční šňůrou spojeny odborové organizace, které razí zásadu, že je správné, aby celá společnost platila výhody určité skupiny lidí. S tímto názorem nemohu souhlasit a jsem zklamán z činů Nečasovy vláda, která nenašla odvahu odborářské perverznosti zrušit. Bojí se snad vláda stávek a protestů. Pokud by Petr Nečas vedl správnou informační kampaň, veřejnost by jistě stála na straně vlády. Ostatně nedávná vyděračská akce našich lékařů je toho zářným příkladem.
Přiznám se, že se opravdu těším na den, kdy budou ústavní soudci řešit aktuální stížnost sociální demokracie. ČSSD si stěžuje, že ji koalice ve Sněmovně zkrátila dobu řečnění. Jako každá mince má dvě strany, má i tento argument svůj rub a líc. Ano, vládní koalice omezila diskusi, ale až v okamžiku, kdy sociální demokracie zahájila obstrukce. Myslím, že stále ještě máme v paměti přehlídku levicových řečníků, kteří nemluvili k tématu, ale svými nesmyslnými projevy pouze natahovali jednaní Sněmovny, aby zamezili schválení zákonů. Paradoxem je, že díky obstrukcím promluvili i ti levicoví poslanci, kteří jindy pouze pasivně sedí a hlasují dle rozhodnutí předsednictva strany. Obstrukce tak umožnily voličům ČSSD vidět celou sestavu obhájců sociálního států. Nedivím se, že vládní poslanci neměli se svými socialistickými kolegy trpělivost.
Ústavní soud již několikrát překročil své pole působnosti. Snad největším zásahem do parlamentní demokracie bylo zrušení předčasných voleb na podzim 2009. Levicově orientovaný soud tak nahrál pravicovým stranám (možná bych měl říci, tomu co z českých pravicových stran zbylo), které za 6 měsíců posílily a připravily Jiřího Paroubka o vítězství a premiérské křeslo. Faktem však zůstává, že Ústavní soud zasáhl do výsadné politické záležitosti. Vypsání předčasných voleb není v žádném případě nedemokratickým krokem. O Lisabonské smlouvě se snad nebudu ani zmiňovat. Je neuvěřitelné, že ústavní soudci posvětili omezení suverenity českého státu.
Ústavní soud by neměl mít ambici stát se třetí parlamentní komorou, která z pozice jakési Rady starších zkoumá, zda ta či ona novela je ve shodě s jejím většinovým světonázorem. Ústavní soud má za úkol zkoumat, zda jsou napadnuté zákony v souladu s demokratickým právním řádem naší země, případně zda nejsou přímo v rozporu s Ústavou ČR. Stojí za zvážení, zda by nemělo smysl po 19 letech zpřesnit roli a postavení Ústavního soudu. Pokud se k takovému kroku neodhodláme, můžeme se dočkat doby, kdy nám Ústavní soud zruší skutečné Reformy jenom proto, že většina ústavních soudců je jiného politického vyznání. Právě takový stav by znamenal zásadní ohrožení demokracie a nastolení soudcokracie.
Čtěte také: