Zdrcující analýza: V čím žoldu pracují čeští novináři?
Není od věci se čas od času probrat výstřižky z tisku staršího než týden. Zejména když srovnáte některé mediální výkony na ploše třeba měsíce či dvou, vyjdou vám zajímavé výsledky. Naše média se často brání nařčení, že pracují v něčím žoldu, nebo to tak aspoň často vypadá. Že jsou nestranná a nezávislá, jen dělají svou práci, tedy informují veřejnost o novinkách z domova i ze světa. Bylo by to hezké, kdyby to byla pravda.
Vzal jsem si tuhle desky, do nichž dávám špeky. Zajímavosti, které v okamžiku svého mediálního odehrání nedávají velký smysl, ale s odstupem a v souvislostech bývá jejich četba poučná. Započněme ji v Lidových novinách, kde (8.7.) vyšel krátký komentář „Lázeňský šok“. Pojednává o reakci presidenta Klause na teroristický útok v Londýně. Autor, Martin Zvěřina, se vcelku nezabývá skutečností, že Klaus útoky odsoudil. Zabývá se tím, kde to učinil a co při tom řekl. Tedy že byl zrovna v Karlových Varech na filmovém festivalu a že se sekl v zeměpise, když uvedl, že Británie je součástí evropského kontinentu. Autor glosy z toho vcelku logicky usoudil, že president je pitomec.
Věcně vzato: na Klausově komentáři nebylo vůbec podstatné, že zazněl z Karlových Varů, a s trochou představivosti si domyslíme, že v případě „evropského kontinentu“ nešlo o kus země, nýbrž o kulturní symbol. Martin Zvěřina to jistě pochopil, ale za kopanec mu to stálo. O kopanci ale těžko tvrdit, že je nestranný. Snad nezávislý, ale koho to zajímá?
Debata se hodně vedla o knize Rostislava Roda Odstřelte premiéra. Rod si v knize podává zejména noviny, nápadně připomínající deník Mladá fronta Dnes, včetně jejích konkrétních redaktorů a šéfů. Jinak je námětem knihy „odstřel“ premiéra Grosse, tedy vývoj jeho bytové kauzy a průběh jeho odchodu z premiérské funkce, v čemž média hrála dost podstatnou roli. Ve skutečnosti to byla opravdu MFD, kdo Grossovu aféru odstartoval, kdo ji po celý čas srdnatě hrál a kdo aplaudoval po jeho abdikaci (ne že by nebylo proč, ale to je jiná). MFD na knihu reagovala v podstatě insinuačním článkem s podtitulkem „Kniha plná blábolů expremiéra nezachrání“ (MFD 4.7.). Z textu je vidět, že MFD se v Rodově knize poznala a k popisu se hlásí stylem potrefené husy. Hodnocení knihy vtěsnal autor článku Viliam Buchert do slov „nesmysly“ a „bláboly“, autoři knihy „ztratili soudnost“ a závěr, který si z četby kritik vyvodil, je ten, že Gross je obklopen „zcela neschopnými lidmi“. Laskavý čtenář sám ihned pozná, že nejde o kritiku, nýbrž o odstřel – pro změnu té knihy. O nestrannosti žurnalistova názoru tu raději nemluvme a nezávislost taktně nezmiňujme. K zamyšlení spíše je, a to bez ohledu na obsah dotyčné knihy, co tak zásadního vedlo tak profesionální médium jako je MFD k tak průhlednému prozrazení své Achillovy paty?
Klasikem nezávislosti v českém tisku je tradičně list Právo. V řadách jeho pracovníků najdeme i vyhlášené autory, dokonce literáty. Třeba Pavla Vernera. Ten se v souvislosti se zásahem policie proti technopárty na Tachovsku opakovaně vyznal z otevřené náklonnosti k razičským metodám premiéra Paroubka. Nejzdatněji asi v komentáři „Bez chyby“ (Právo 30.7.). Verner tu navršil několik nadšených argumentů v premiérův prospěch, což vypointoval výkřikem: „Paroubek opět neudělal chybu“. Lépe by to nenapsal ani Jaroslav Kojzar o Miloši Jakešovi.
Tyto tři zdánlivě marginální glosy ze tří hlavních deníků dobře demonstrují, jak nezávislý tisk v naší zemi vychází a jak nestranné informace čtenářům podává. Z každého takového případu se velmi dobře poučíme o konkrétních zájmech toho listu, autora či vydavatele, které vedly k vydání dotyčného stanoviska. Ať už jsou to zájmy jakékoli, jedno je jisté: nejsou to zájmy čtenáře. Ten má totiž zájem jediný: být informován. Ideovou příručku pro svůj světonázor nepotřebuje.