Když umře člověk, mělo by to být i signálem ke ztišení, klidu zbraní. Zkrátka co jsme si, to jsme si, nyní je konec. Nikdo z nás není stoprocentně dokonalý a to platí i pro oba Václavy – Havla a Klause.
Důstojné jednání prezidenta Klause, který přistupuje k této smutné události a také vdově Dagmar Havlové citlivě a ohleduplně a rovněž s také zasloužil o důstojné rozloučení se svým soupeřem, se kterým často nesouhlasil. Si zaslouží uznání. A tak to má být! I lidí s odlišnými názory si můžeme vážit.
Nedá mi to nevzpomenout na podobný vztah dvou skvělých osobnosti - univerzitních profesorů Tomáše Garrigue Masaryka a Josef Pekaře. Oba pánové se někdy i velmi tvrdě polemicky střetli v dlouhodobém sporu o smysl českých dějin. Jeden druhého si však vážil a když profesor Pekař v lednu 1937 umřel, tak exprezident Masaryk položil na jeho rakev smuteční věnec s nápisem „Pane profesore Pekaři,…byl jste hodný člověk.“ To je důstojné!
Nedůstojná je však nenávist zavilých antiklausovců, z nichž mimořádně smutně exceluje Petr Uhl. Ten prý nešel na pohřeb Václavu Havlovi do Svatovítské katedrály, protože byl prý příliš v režii prezidenta Klause a arcibiskupa Duky.
Pan Uhl si to kvůli zatmění mysli možná neuvědomuje, ale svým chováním není daleko od nízké úrovně komunistů a estébáků, kteří za tuhé normalizace rušili pohřeb profesora Patočky na břevnovském hřbitově startováním motorek a průletem vrtulníků. A jenom dodám, že ti co se takto chovají na pohřbech, se automaticky vylučují ze společnosti slušných a civilizovaných lidí.
Čtěte také:
V. Klaus: Václav Havel se stal symbolem boje za demokracii a lidská práva
Prezident Klaus svým projevem vytřel zrak nejenom Klausobijcům, ale také Havlobijcům