V. Klaus: Václav Havel se stal symbolem boje za demokracii a lidská práva
Vážená paní Dagmar Havlová, vážení ústavní činitelé, vážení členové diplomatického sboru, dámy a pánové,
sešli jsme se na tomto vskutku historickém místě, abychom se poklonili památce Václava Havla, který nás v neděli 18. prosince po dlouhé a těžké nemoci, přesto však zcela nečekaně opustil. Sešli jsme se ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl téměř přesně před 22 lety prvně zvolen a inaugurován prezidentem. V naší zemi není vhodnější místo, kde bychom se měli setkat, abychom se s ním rozloučili.
Sešli jsme se, abychom si připomněli odkaz posledního československého, prvního českého a především prvního demokratického prezidenta republiky, který do této funkce nastoupil po dlouhých čtyřech desetiletích komunismu. S jeho jménem navždy zůstane spojena naše sametová revoluce a éra obnovy svobody a demokracie.
Sešli jsme se, abychom si připomněli život a dílo státníka, který byl natolik světově uznávanou osobností, že se stal symbolem boje za demokracii a lidská práva. Člověka, který se jako nikdo jiný zasloužil o mezinárodní postavení, prestiž a autoritu České republiky ve světě.
Sešli jsme se, abychom si připomněli Václava Havla člověka – člověka statečného, člověka pevných názorů a životních postojů, které odvážně a vytrvale prosazoval, člověka, který se za své názory nebál nést i osobní oběti.
Jeho život odráží a vyjadřuje velkou část onoho tak složitého a problematického 20. století: válku, poválečné období, poúnorový nástup komunismu, uvolnění 60. let, normalizaci, pád komunismu, budování nové demokracie, rozpad federace a zařazování se do evropských integračních struktur. To vše je promítnuto v jeho životě.
Václav Havel byl výraznou a složitou osobností, která se vzpírá jakémukoli snadnému a jednoznačnému zařazení a povrchnímu hodnocení. Komunistický stát ho kvůli jeho rodinnému původu pokládal za nepřítele v podstatě automaticky. Znemožnil mu studovat a dal mu životní zkušenost, která z něho v šedesátých letech – spolu s jeho uměleckým talentem – vytvořila dramatika odhalujícího absurditu a vyprázdněnost totalitního režimu. Perzekuce, které nastoupily po potlačení Pražského jara, vedly k jeho statečnému občanskému protestu, kolem něhož postupně vznikla Charta 77 a disidentské hnutí. Komunistické věznění a pronásledování z něho udělaly symbol odporu proti totalitě a předurčily ho pro jeho klíčovou roli vůdce listopadové revoluce. Odtud po pádu komunismu vedla přímá cesta do funkce hlavy státu.
Václav Havel se stal symbolem zahájených změn a lidé si do něj projektovali své naděje. Významnou roli sehrál i svými konkrétními kroky, ve kterých vědomě a rozhodně podpořil ty z nás, kteří v roce 1989 neviděli jen druhý rok 1968 a jen druhý pokus o socialismus s lidskou tváří.
Neméně významnou úlohu sehrál při obnově mezinárodního postavení naší země a při jejím začleňování do institucí svobodného světa, především do NATO a Evropské unie. Byl přesvědčeným zastáncem a obhájcem hodnot humanity, demokracie a lidských práv a těžce nesl jejich nerespektování některými diktátorskými režimy současného světa.
Stal se mimořádně váženou a respektovanou osobností, jíž bylo nasloucháno a jejíž hlas měl význam a váhu. Jeho názory, skutky a gesta vyvolávaly diskusi, polemiku a pozornost a uváděly věci do pohybu. Uměl vzbuzovat sympatie, nacházet spojence a podporu pro své názory i pro svou politiku jak doma, tak v zahraničí. Dokázal svou vlast zviditelnit a reprezentovat. Teprve s odstupem času budeme mít opravdovou možnost zhodnotit celek jeho přínosu a jeho odkazu.
Jako spisovatel a dramatik věřil v sílu slova měnit svět a neváhal své slovo otevřeně a ostře použít, považoval-li to za nezbytné. Je samozřejmé, že ne ve všech svých představách a iniciativách uspěl a že ne vždy se naše země či světové dění vyvíjely podle jeho představ a záměrů. Některé z nich neskončily úspěchem. Je možné, že se – tak jako každý z nás – v lecčems mýlil. I to je ale přirozenou součástí života velkých osobností.
V posledních dnech opakovaně zaznívá názor, že jeho úmrtím končí jedna kapitola historie naší země. Přál bych si, aby tomu tak nebylo. Boj o svobodu a demokracii i diskuse o hodnotách naší společnosti a jejím směřování, které za posledních několik desetiletí tak výrazně ovlivnil, nekončí.
Přál bych si, aby se všichni, jimž není lhostejná budoucnost naší země, dokázali za svůj názor a přesvědčení angažovat se stejnou odvahou a odhodláním, jak to činil Václav Havel.
Je třeba pokračovat v jeho úsilí o to, aby slova měla smysl, aby slovo odpovědnost nebylo prázdným pojmem, aby se obrana svobody občanů znovu stala zásadním politickým tématem. Ze všech těchto důvodů bych si přál, aby éra zahájená listopadem 1989 a spojená se jménem Václava Havla neskončila. Myslím, že by si to Václav Havel přál také.
Vážená paní Havlová, vážené dámy, vážení pánové,
Václav Havel – prezident, politik, intelektuál, umělec, člověk – zemřel. Jeho dílo, jeho myšlenky, jeho odkaz a jeho příklad s námi zůstávají. Je na nás všech, abychom v nich hledali poučení a inspiraci, abychom se s nimi uměli vyrovnat a využít je jak pro sebe samé, tak pro celou naši zemi a její budoucnost.
Převzato z vaclavklaus.cz
Čtěte také: