Václav Havel si zaslouží úctu nikoliv bezmezné oslavování
Smrt posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla spustila obří lavinu jeho bezmezného oslavování. Nad některými výroky Havlových přátel, známých a příznivců musím jen nevěřícně kroutit hlavou a ptát se, zda to tito lidé myslí opravdu vážně? Havlovo srovnání s T.G. Masarykem považuji za přehnané.
Realistický pohled na Václava Havla jsem od nedělního odpoledne nenašel. Otázkou zůstává, zda by si tuto jednostrannou mediální pozornost přál samotný Václav Havel? Odpověď na tuto otázku však již nedostaneme. V následujícím textu se pokusím o dvojí hodnocení Václava Havla – člověka a politika.
Jako člověk si Václav Havel náš respekt rozhodně zaslouží. Jeho odhodlání a vůle říkat pravdu o situaci v Československu před rokem 1989 je obdivuhodná. Jako člověk a občan Československa snil o svobodné a demokratické zemi. Přes všechny perzekuce se nikdy této myšlenky nevzdal. Vím, že existuje řada „zaručených“ informací o jeho pobytech ve vězení. Vím také, že řada lidí za boj proti komunistickému režimu zaplatila tu nejvyšší cenu – vlastním životem. Proto mi v dnešních dnech vadí, že za jediného bojovníka proti totalitě je označován právě Václav Havel. Je naprosto jasné, že rozpory v názorech na Havlovu činnost za totality budou žít i po jeho smrti. Jedno však Václavu Havlovi upřít nemůžeme – neústupnost v boji za svobodu a demokracii a žádné polovičaté řešení. Otázkou však zůstává, co a jak se mu v realitě povedlo?
S Václavem Havlem jako politikem mám zcela zásadní problém. Nikdy jsem nepatřil mezi jeho příznivce a myslím si, že celá řada jeho politických kroků nebyla pro tuto zemi přínosem. Dnes a denně vychází nepřeberné množství oslavných a nekritických textů. Nemyslím si, že je to tak správné a rád bych se zde pokusil o reálný pohled na Havlovu politickou činnost.
Hned na začátku musím rezolutně odmítnout, že to byl Václav Havel, který porazil komunismus v Československu či v Evropě vůbec. Havel byl „pouze“ hlavní postavou českého disentu, který se v listopadu 1989 postavil do čela Sametové revoluce a dovedl tuto zemi ke svobodným volbám. Skutečný a úspěšný boj proti totalitnímu režimu se však odehrával v USA, Velké Británii a Vatikánu. Bez Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové a Jana Pavla II. by československý pokus o vymanění se ze sovětské nadvlády skončil jako ten maďarský v roce 1956. Na přínos těchto tří osobností se v dnešní Evropě poněkud zapomíná. Když se slavilo 20. výročí pádu komunismu v Evropě o roli amerického prezidenta, britské premiérky a papeže nepadlo prakticky ani slovo. V podobném duchu se konají i dnešní vzpomínky na Václava Havla.
Za první a zásadní chybu Václava Havla považuji udělení rozsáhlé amnestie. Tento neuvážený krok vedl v nárůstu kriminality. Řada zločinců se vrátila ke své původní „profesi“ a řada lidí za to zaplatila životem. O tomto kroku, který je neodmyslitelnou součástí Havlova prezidenství, se dnes zřejmě záměrně nemluví a nepíše.
Dle příznivců Václava Havla se poslední československý prezident zasloužil o mírové rozdělení Československé republiky. Nevím, zda je to opravdu myšleno vážně, nebo se jedná pouze o snahu přiřknout každému Havlovu kroku plusové znaménko. Pravda je taková, že Václav Havel nebyl na Slovensku nikdy moc populární. Slováci velmi těžce nesli, že první Havlova cesta nemířila do Bratislavy ale do Německa. Likvidace zbrojního průmyslu připravila o práci nemalý počet lidí. A co si budeme povídat, naše zbrojovky rázem nahradily firmy ze Západu. I to je stopa Václava Havla na Slovensku. Slovensko zkrátka nikdy nepřijalo Václava Havla za svého prezidenta.
Václav Havel rezignoval na funkci československého prezidenta 20. července 1992 – tedy tři měsíce před vypršením svého mandátu. Místo aby se snažil zachránit společný stát, stáhl se do ústraní. Zásluha za pokojné rozdělení Československa tak zcela jednoznačně patří Václavu Klausovi a Vladimíru Mečiarovi.
Jsem stoupencem názoru, že Václav Havel byl člověkem revoluce a měl jím také zůstat. Havlova role v české politice měla skončit prvními svobodnými volbami a ustanovením demokratických institucí. Jeho instalace do funkce prezidenta republiky po roce 1993 byla chybou. Václav Havel se pro praktickou (porevoluční) politiku nehodil. Byl stoupencem nepolitické politiky, která se vyznačovala jistou averzí k politickým stranám. Řada jeho stoupenců je i dnes přesvědčena, že vládnout má okruh „vyvolených“, kteří vědí nejlépe, co je dobré pro naši republiku. Paradoxem je, že sám Havel zastával názor, že čím více stran zastoupených v parlamentu tím lepší demokracie. Myslím, že praktické stránky koaličního vládnutí známe všichni. Byl to Václav Havel, který se postavil proti zavedení většinového systému. Díky jeho zásahu tak Česká republika zažívala a zažívat i nadále bude křehké a nestabilní vlády.
V zahraniční politice uznával Václav Havel pouze západní směr. Je i jeho zásluhou, že se dnes můžeme s nadsázkou považovat za další spolkovou zemi Německa, která je hospodářsky závislá na svém velkém sousedovi. V této souvislosti mě napadá, že před rokem 1989 bylo naše hospodářství závislé na SSSR a dnes na Německu. Ani jedna strana této mince nebyla, není a nebude ideální a správná. Pro stát naší velikosti je naprosto nevýhodné, být závislý pouze na jedné straně. Představa, že budeme obchodovat pouze se státy, které jsou, dle našeho názoru, dostatečně demokratické a svobodné, je naprosto mimo realitu.
Je zajímavé, že Václav Havel jako nezpochybnitelný demokrat dokázal uvěřit ve stále těsnější Evropskou unii, kde demokracie začíná trpět obrovským deficitem. Nevěříte? Poslední evropský summit je toho jasným důkazem. Vrcholní představitelé EU vymýšlejí způsob, jak stvořit fiskální unii a zároveň obejít občany v jednotlivých členských státech. Referendum je v Bruselu na seznamu zakázaných slov. Jak je možné, že se v EU, která měla být zárukou svobody a demokracie, vůbec uvažuje o vyjmutí občanů z rozhodování o jejich vlastní budoucnosti? Je škoda, že právě Václav Havel tyto tendence neviděl.
Václavu Havlovi patří minimálně jedna zásluha v zahraniční politice. Jako prezident usiloval o začlenění naší země do NATO. Tato organizace je zatím jedinou zárukou naší svobody a demokracie. Právě k této jeho aktivitě nelze vznést žádnou připomínku.
Ambicí tohoto textu rozhodně není obsáhnout v několika řádcích působení Václava Havla v československé a české politice od roku 1989. Autor těchto řádku pouze chce, abychom se na Václava Havla dívali jako na člověka a nikoliv jako na mytologickou postavu našich dějin. Věřím, že se opravdu realistického pohledu na posledního československého a prvního českého prezidenta dočkáme až v budoucnu. Musí dorůst nová generace historiků, kteří nejsou „ušpiněni“ rokem 1989. Tito lidé pak budou vykládat naši novodobou historii na základě faktů a nikoliv tak, jak by si přáli, aby byla tato etapa našich dějin vykládána.
Čtěte také:
Václav Havel... média a „Smrt na prodej. Zn.: levně.“