Jak bystrý intelektuál Havel nakonec podlehl unylému Ptydepe Evropské unie a socialistů 21. století
Ať už patříme mezi příznivce nebo odpůrce zemřelého exprezidenta Václava Havla, musí nás jeho životní příběh plný nečekaných zvratů fascinovat. Zejméne jeho vyústění po roce 1989 je skutečným happy-endem, který mohou Havlovi závidět všichni hollywoodští režiséři. Z hýčkaného buržoazního synka, nadějného dramatika, předního disidenta a nepoddajného vězně se nakonec stal nesmělý revolucionář Havel prvním českým prezidentem.
Hned na začátku této nedlouhé glosy si neodpustím poznámku, kterou bych mohl pracovně nazvat „Ukradený Havel“. Za těch pár desítek hodin, které uplynuly od úmrtí prvního českého prezidenta, si totiž jméno Havel bere do úst opravdu kde kdo.
I ta bulvární žumpa jménem Blesk, která kdysi Havla i jeho manželce dělala ze života peklo, se celá zahalila do černého. Další z Havlových „věrných“ nohsledů Nova se věnovala skonu exprezidenta téměř celé zprávy a pokud se nepletu, ani na žádnou vraždu či nehodu se včera nakonec nedostalo. Prima vsadila na kýčovitý a velmi „soupoperovitý“ způsob informování svých diváků. Ač jsem všeobecně považován za cynika, při letmém přehlédnutí hlavních zpráv na Primě, jsem se málem rozeštkal jako malé děcko.
Větší kýč by si člověk jen stěží dovedl představit.
Přitom právě kýč v souvislosoti s informováním o své smrtí by se Václavu Havlovi zamlouval ze všeho nejméně. To ostatně zmiňoval i exprezidentův bratr Ivan ve včerejším rozhovoru s Jakubem Železným.
Společně s médii se na Havlově jméně stačili přiživit i „oranžády“ z ČSSD a spousta dalších kreatur, ke kterým, jak pevně věřím, Václav Havel ve skutečnosti nikdy blízko neměl.
Postupné vykrádání a přivlastňování si Havla však začalo již o mnoho dříve. V poslední etapě jeho života se jeho jménem snažila nejdříve zaštítit „trucstrana“ Unie Svobody, naposledy to zase byli socialističtí svazáci ze Strany zelených.
Kromě podpory socialistů ze Strany zelených se bohužel Václav Havel nechal ošálit i socialisty z Evropské unie. On, který kdysi tak trefně popisoval prostřednictvím Ptydepe unylý a bezobsažný jazyk komunistů a socialistů, sednul na vějičku novodobým socialistům ženoucím ve jménu údajeného bratrství a údajné solidarity Evropskou unii a s ní i celou evropskou civilizaci do záhuby.
Jak se mohl Václav Havel obklopovat lidmi typu Halík, Pehe, Bělohradský a Kocáb, to je mi záhadou.
Podobně nemístný je Havlův příklon k multikulturalismu a politické korektnosti, což je vzhledem k jeho disidentské minulosti překvapivé a zároveň smutné. Vytýkat bychom Havlovi mohli (jak to ostatně již částečně udělal i kolega Kohoutek) i jeho váhavý postoj vůči komunistickým zločinčům v polistopadové době, snad až příliš servilní postoj vůči sudetským Němcům, podpora „humanitárního“ bombardování Jugoslávie, nesmyslné očerňování Klausova modelu tržní ekonomiky atd.
Ani ve světlo těchto a mnoha dalších přehmatů však nelze nevidět Havlův velký přínos při budování demokratického Česka.
První český prezident Václav Havel je vedle současného prezidenta Klause bezesporu největší osobností našich poválečných dějin.
V první den státního smutku si proto zaslouží, abychom mu důstojně (ale bez patosu a budování kultu osobnosti) vzdali hold a ocenili zejména jeho příkladný postoj v dobách komunistické totality.
Zároveň věřím, že jednou podobným způsobem oceníme neméně příkladný postoj Václava Klause vůči multikulturalismu, politické korektnosti a plíživému socialismu, který se snaží nastolit Evropská unie.
Václava Havle alias Ferdinande Vaňku, odpočívejte v klidu a pokoji...
Čtěte také: