Vánoce a kočičí příběh
Jéžiška vymyslel kdysi dávno jistý pan Jéžišek. V moderní době byl obklíčen předvánočním
shonem, který pro nás vymyslely obchodní řetězce a na nás zbylo ubránit jezule před Santa
Klause. Šlo nám to báječně, na co mít dva. I když ten náš neni zrovna santa, zvolili nám ho
politici ve svobodných volbách, a to bychom znevážili sami sebe.
Tento příběh nemá se svátečním shonem a rožnutím svíček v ročním období, místě a čase nic
společného, ale dárek to byl boží. Doslova z čistého nebe.
Jednoho letního odpoledne jsem při odchytu lelků zaslechl zvuk, na který mám uši nastavené.
Při podrobném naslouchání bylo hned jasné, že úpěnlivé volání o pomoc nepřichází ze země.
Uvěřil jsem uším a nevěřil očím. Zoufalé nářky přicházely ze střešního okapu, nebezpečně
blízko svodu a protože zachraňování opuštěných koťat je mým posláním, přišla moje chvíle.
Většinou tento úkon zvládnu sám, jsou ale případy, kdy je třeba vytvořit tým, složený ze
sousedů a organizací, bez rozdílu politické příslušnosti, pohlaví, orientace a rasy.
V případě zprodlení, při záchraně lidských životů nebo zabránění velkých materiálních škod
lze použít nadstandardních postupů...Situace jako opsaná z mnoha bezpečnostních předpisů
žádala stejný přístup v neprodlené akci a během chvilky byl žebřík opřen na správném místě.
Běžně dosáhne k nelibosti špačků až na vrchol třešně, ale okap byl o kousek výš. Po rychlé
konzultaci se sousedy bylo jasné, že můj žebřík je nejvyšší ve střední Evropě a blízkém okolí
a navíc záchranné misi brání venkovní rozvod elektrické energie. Bylo třeba zvolit operativně
novou revoluční variantu. Slušně, ale nekompromisně jsem požádal energetické závody o
vypnutí potřebného bloku, vytáhnul specialistu na zvedací mechanizaci z nedaleké hospody,
rozhrnul pavučinu elektrických rozvodů a nechal se dobrovolné poškrábat. Byl nejvyšší čas,
krásné, mourovaté a hladové kotě se přiblížilo ke svodu na kritickou vzdálenost. Vymražená
lednička, případně přerušené vysílání oblíbeného seriálu se mi zdálo přijatelnou daní.
Akce měla u diváků úspěch. Odměnou mi však byla šťastná duše budoucího dravce a
zamotané klubíčko, kterému samozřejmě předcházelo pečlivé opláchnutí tlapek. Že to
kočkovitá šelma nikdy neocení? Nežádám po hrdém a svobodném tvorovi věrnost a oddanost, obdivuji jeho jiné vlastnosti. Ladnost, eleganci, dokonalost pohybů, rozvahu a instinkty, když se třeba v klidu prochází kolem kotce rozběsněných psů a říkám si, proč si pes taky neřekne...mám tě na háku.
Nikdy jsem však nepochopil, jak se tak malý tvor dostal do výšky 5 metrů. Jestli mu k tomu
dopomohl člověk, pak to nebyl…člověk.
Přeji všem spokojené Vánoce a v příštím roce více obyčejných zastavení do pestré mozaika
života. Pokud se budeme někam řítit a za něčím hnát, pak člověk nebude slyšet ani...člověka.
Čtěte také: