Jak deník rudé Právo podráží své čtenáře...
V denním tisku se často setkáváme s texty Lukáše Jelínka. Tento muž se dlouhodobě pohybuje v gravitačním poli nejvyššího vedení sociální demokracie. Dnes pracuje jako poradce předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka. Také se angažuje v redakční radě Literárních novin. Je to tedy s největší pravděpodobností nositel levicových myšlenek, dokonce velmi často myšlenek sdílených s vedením ČSSD. Jako zaměstnanec jednoho ze šéfů této strany vcelku logicky také na veřejnosti musí zastávat postoje svého šéfa, což mu určitě nedělá potíže. Podle dosavadní publicistické tvorby Lukáše Jelínka je zřejmé, že u něj jde o konzistentní pozici, nikoli profesionální pokrytectví.
Jaké bylo tedy mé překvapení, když jsem pod dalším z mnoha jeho článků (Právo, 13.8.) objevil tento dovětek: „Autor je poradce předsedy Sněmovny, v textu vyjadřuje své osobní názory“. Člověk by po tak vážném prohlášení očekával, že Jelínek se v textu zásadním způsobem odchýlí od oficiální doktríny svého šéfa či strany a pronese nějaký nečekaně osobní příspěvek do veřejné diskuse. Ale dostaví se zklamání. Článek pojednává o tom, jak je zapotřebí přijmout etický kodex poslanců, jejž navrhuje – světe div se – Jelínkův chlebodárce Zaorálek. Jediné písmenko z článku se ani o milimetr neodchyluje od názorů a stanovisek, jež zastává Zaorálek, potažmo ti lidé ve vedení ČSSD, k nimž patří Zaorálek a kolem nichž se tradičně točí též
Jelínek. Tak jaký „osobní názor“?
Je zjevné, co tím Jelínek chtěl demonstrovat. Usiloval o to, aby jeho textu byla dána vyšší věrohodnost a důvěryhodnost, než jakým by čtenář a veřejnost počastovala běžné oficiální stanovisko nějakého papaláše nebo jeho nohsleda. Jelínek tím apriori přiznává, že stanoviska papalášů a jejich lidí nemají ve veřejnosti tu rezonanci, jak by si přál. To je jistě na pováženou, ale v souvislosti s jeho „osobním názorem“ v Právu se otevírají i jiné otázky:
Patří „osobní názor“ a obecně článek, vyjadřující bezprostředně zájmy nějaké konkrétní politické osoby nebo skupiny na čelné místo („otvírák“) na komentářové stránce deníku, který o sobě tvrdí, že je nezávislý? Mám za to, že nikoli, protože komentářová rubrika slouží k tomu, aby list a jeho lidé komentovali práci politiků a jejich lidí. Zaměňováním těchto funkcí se Právo vrací jednoznačně do časů, kdy mělo přívlastek „Rudé“.
Je článek Lukáše Jelínka, jen proto, že jej vydává za svůj „osobní názor“, důvěryhodnější a „nezávislejší“ na politickém zadání, v jehož žoldu Jelínek je? Mám za to, že nikoli. Jelínek v textu lobbuje za dílo svého nadřízeného. Netvrdím, že na to Jelínek nemá osobně tento názor, dokonce to lze předpokládat. Proč by jinak dělal právě to, co dělá, kdyby byl jiných názorů. Ale pak dovětek o „osobním názoru“ je podrazem na čtenáře a fíglem, jak od sebe odpoutat pozornost. Jelínek v této souvislosti nikdy nemůže být chápán jako soukromá osoba. To by musel psát o výkonech kytaristy od U2 nebo o nových modelech vláčků z Německa, a ne o legislativních iniciativách sociálních demokratů.
Obecně lze považovat ten dovětek o „osobním názoru“ za snahu dostat do mediálního prostředí jakousi verzi dnes tak oblíbené „politické korektnosti“. Ta v tomto podání znamená, že věci, které až dosud byly zcela samozřejmé (poradce politika s ním sdílí názory), je třeba buď vysvětlovat, nebo ještě spíše zamlžovat, znejasňovat či zamlčovat. Což je – ostatně jako celá „politická korektnost“ jen jedním velkým pokrytectvím. Nebo podvodem, chcete-li. Rozdíl v tom není.