Před 25 lety zemřel „stachanovec“ sovětského disentu Anatolij Marčenko
Pokud se mluví o sovětském disentu, nejspíš se většině z nás vybaví jména jako Andrej Sacharov a Alexander Solženicyn. Vedle těchto klíčových osobností, které se veřejně postavily totalitářskému režimu, bychom si ve dnešní den měli připomenout také jejich méně známého kolegu Anatolije Marčenka (23.1. 1938 – 8.12. 1986. „Stachanovec“ mezi sovětskými disidenty zemřel za nevyjasněných okolností na den přesně před 25 lety v čistopolském vězení.
Několik týdnů před svou smrtí držel hladovku na protest proti vyhnanství Andreje Sacharova a týden po jeho úmrtí byl Sacharov opravdu propuštěn. Bylo proto více než symbolické, že prestižní Sacharovovu cenu za svobodu myšlení dostal hned v premíérovém ročníku 1988 vedle Nelsona Mandely in memoriam právě Anatolij Marčenko. Mimochodem, když se podíváte na dosavadní nositele tohoto ocenění, nejspíš budete souhlasit s tím, že na rozdíl od Nobelovy ceny (Gore, Arafat, Obama a mnoho dalších omylů) si většina těchto nositelů prestižní ocenění plně zaslouží (snad jen o oprávněnosti udělení ceny Alexandru Dubčekovi v roce 1989 by se dalo pochybovat).
Anatolij Marčenko se pustil do boje s komunistickým režimem na prahu dospělosti a setrval v něm bez přestávky a chvíle oddychu až do své předčasné smrti. Vždy v první linii, bez obav o budoucnost svoji či svých blízkých.
Jazykem českých socialistů – Marčenko i jeho rodina byli „obyčejní lidé“. Snad i proto je postupný vývoj Anatolije z obyčejného člověka v disidenta tak obdivuhodný. Uvědomění si neslučitelnosti totalitářskému režimu s jeho svědomím vyklíčila v Marčenkově duši tak nějak sama od sebe – zpočátku nebyla „zalévána“ ani živena četbou zakázaných knih či přímým stykem s disidenty a intelektuály. V tomto ohledu by se s trochou nadsázky dala osobnost Marčenka srovnávat s hlavní románovou postavou Orwellova 1984 Winstona Smithe.
Marčenko pocházel z dělnických kruhů, které měly vůči sovětské inteligenci velke předsudky. Nejinak tomu bylo i u něj. Ostré hrany této nedůvěry se však především za pobytu ve vězení postupně obrušovaly, až se stal Marčenko jedním „z nich“. V 60. letech se např. za svého pobytu ve vězení seznámil se spisovatelem Danielem (známý proces Siňavský-Daniel z roku 1966, o kterém se zmiňuje např. i A. I. Solženicyn ve své autobiografii Trkalo se tele s dubem) a postupem času se poznával i s dalšími intelektuály. Právě tyto osobní zkušenosti jej přiměly ke změně názoru, a to přesto, že sám pracoval v krátkých obdobích mimo vězení v dělnických profesích. Sblížení s intelektuály a disidenty bylo naplněno ve chvíli, kdy se jeho manželkou stala lingvistka a jedna se „sedmi statečných“ protestujících na Rudém náměstí proti okupaci Československa v srpnu 1968 Larisa Bogorazovová (1929-2004), se kterou měl syna Pavla.
Hlavním rysem Marčenova postoje byla neústupnost. Nikoli však neústupnost živená zuřivou nenávisti. Marčenko se vůči režimu choval prostě tak, jak to pro něj bylo přirozené. Na rozdíl od mlčící většiny v Sovětském svahu a jeho satelitech považoval za „normální“ označit nepravosti páchané komunistickým režimem pravým jménem. Jedním z takových okamžiků bylo i okupace Československa 21. 8. 1968 sovětskými vojsky a jeho satelitů.
Ještě měsíc před okupací napsal Marčenko otevřený dopis zaslaný klíčovým evropským listům (určený však především slechům kremelským vládců), ve kterém vyjádřil obavy z toho, že by mohla být celá situace řešena vojensky. V tomto případě lze vidět jistou paralelu s Čapkovým textem „Tichý hlas“, který jeho autor publikoval v předvečer 2. světové války. Přestože tyto texty nedokázaly nadcházejícímu zlu zabránit, jsou jasným příkladem toho, že některá slova přežijí své autory o celá desetiletí.
Na osudu Československa Marčenkovi skutečně záleželo. Snad v něm viděl odraz svého marného boje proti sovětskému kolosu. Dovolil bych si proto použít autorovy citace, které nejlépe dokládají jeho postoj k historickým událostem Čechům a Slovákům tolik blízkém. Následující úryvek pochází z Marčenkovy poslední knihy „Žij jako všichni“:
„V noci jsem skoro nespal, i když jsem neměl co hídat. Čekal jsem na ráno na poslední zprávy z rozhlasu a na noviny, které jsem chtěl sebrat dříve než ostatní. Bojovalo se nebo se Dubček vzdal bez odporu? Co když tam došlo ke stejnému masakru jako v Maďarsku v šestapadesátém?“
Jak už dnes víme, v tomto ohledu byly obavy Marčenka naprosto liché. Tolikrát vzývaného „spasitele“ Dubčeka odkojeného sovětskou doktrínou ani nenapadlo svým bratřím nějak více odporovat. O přibližně 1, 5 roku později už si užíval sluníčka a moře coby turecký velvyslanec.
Zájem o vývoj v ČSSR neztratil ani při svém pobytu ve vězení o několik měsíců později:
„V zime a na jaře 69 vždycky první, co jsem četl v novinách, byly zprávy o Československu. Osud té země se mi stal blízkým jako osud vlastního národa“.
Marčenkův postoj k okupaci Československa asi nejvíce odkrývá rozdíl mezi ním a Solženicynem. Nositel Nobelovy ceny za literaturu považoval částo za důležitější své knihy, než svá případná veřejná vystoupení. Jak Alexander Solženicyn zmiňuje na straně 191 a 192 v již zmíněné autobiografii Trkalo se tele s dubem, on sám veřejně proti okupaci Československa nevystoupil, byť mu jistě na jeho osudu nezáleželo o mnoho méně:
„Srdce mi poroučelo moc neřečnit a jen obměnit Gercenův výrok: být sovětským občanem je !hanba! V těch slovech tkví všecko o Československu i všecko o našich posledních padesáti letech!!
…...Ne, vůbec se nedivím svému výbuchu zoufalství, znám ty pocity. Ale je vtu chvíli můj výkřikt důležitý? Člověk do něj dá všechno. Vykřikne – a oněmí, protože takovou hrůzu v životě nezažil. Jenže já jsem zažil i horší věci...Vždyť celé Souostroví křičí o tomtéž! Trvalo to padesát le a mlčeli jsme. Když začnu křičet teď, zřeknu se naděje, že napíšu pravdivé dějiny své země, a dál budu muset jen přihllížet jejich přikračlování. Musím si zachovat hlasivky na konečný výkřik. Už to nebude dlouho trvat...Už se začne překládat Souostroví do angličtiny...
….Omlouvám tím svou zbabělost? Nebo jsou mé důvody rozumné? Mě svědomí mlčelo. Naložil jsem si na hřebt další balvan. Když vypukly maďarské události, byl jsem nula, můj křik byl tehdy nikdo neslyšel. Došlo na Československo – a já jsem zase mlčel – hrozná ostuda, za Československo jsem cítil osobní zodpovědnost, protože všechno, jak známo, začalo na sjezdu Svazu spisovatelů, kde Pavel Kohout přečetl můj dopis.“
Solženicyn byl matematik a jeho analytický mozek vždy přemýšlel o dva tahy dopředu. S odstupem času se dá jistě říci, že jeho cesta nebylo v žádném případě „horší“ než ta Marčenkova – zkrátka a dobře, byla jen trochu jiná. Solženicyn byl solitér a při svém vzdělání a přeci jen širším intelektuálním záběru necítil potřebu být nedílnou součástí sovětského disentu. Tento jeho sebevědomý postoj však občas sklouzával, snad nevědomky, do role spasitele a v podstatě jediného vážného bojovníka proti režimu.
Marčenko však Solženicyna uznával jako jeden z hlavních hlasů sovětského disentu. Tohoto Soleženicynova osobnostního rysu si však také povšiml a okomentoval jej: „Solženicyn jako by žil na poušti, kde byl jenom Dub – sovětská moc – a on sám, osamělé a odvážně Tele." (narážka na již citovanou autobiografii Solženicyna Trkalo se tele s dubem).
Anatolij Marčenko šel, lidově řečeno, proti zdi. Nepovažoval své knihy (celkem stihl napsat „jen“ tři) za důležitější než možnost veřejně pozvednout svůj hlas proti sovětské mašinérii. Tento fakt nezmiňují proto, že bych snad chtěl obě osobnosti srovnávat či zasluhy jednoho vyzdvihovat nad zásluhy toho druhé. Na svě cestě uspěli rozhodně oba dva. Každý svým osobitým způsobem.
Marčenko si sice postupem času získal v disidentských kruzích i zahraničí jméno, ale ve věznicích rozhodně žádnou „protekci“ ze strany dozorců neměl. Jak píše jeho manželka jenom pár dní po jeho úmrtí v textu, který je součástí knihy „Žij jako všichni“, Marčenko byl ve vezění často terčem násilí a zvůle dozorců. Ve vězení prodělal zánět mozkových blan, v důsledku čehož se ještě více zhoršila jeho nedoslýchavost. V roce 1983 mu zase dozorci mlátili hlavou o tvrdou cementovou podlahu dokud neztratil vědomí a poté jej bez lékařského ošetření vhodili v poutech na samotku. Až do předčasné smrti jej pak trápily silné bolesti hlavy a závratě.
Perzekuci se život Marčenka a Bogorazevové nevyhnula ani v letech, když žil Anatolij „pouze“ ve vyhnanství. V otevřeném Dopise novinám z května 1977 manželé sdělují, že za 9 let společného života měli jedenáct domovních prohlídek. Komunistický režim se snažil znepříjemňovat Marčenkův život jak jen to bylo možné. Přesto neuspěl.
Zajímavý pohled nabízí Marčenko na levicové intelektuály, kteří v 60. a 70. letech po celém světě protestovali proti věznění politických odpůrců v JAR, frankistickém Španělsku a Jižním Vietnamu. Zatímco SSSR v tomto bodě kritizovali velmi zřídka.
„Vzteky jsme nad toutu nespravedlností div nevyletěli z kůže“, stěžuje si Marčenko ve své poslední knize Žij jako ostatní.
Sovětska propaganda pracovala po celá desetiletí na plné obrátky. Při své návštěvě v roce 1954 jí podlehl i francouzský filozot Jean Paul Sartre, když prohlašoval, že v SSSR vládně „absolutní svoboda kritiky“. Byť v pozdějších letech přiznal, že šlo o účelovou lež, bylo zřejmé, že si jej soudruzi dokázali získat.
Není proto divu, že klapky na očích měl o téměř 15 let později i boxerský šampión Mohamed Ali, která se rozplýval nad tím, že v SSSR neviděl prostitutky ani žebráky. Podobný postoj kromě intelektuálně nepříliš vybaveného Aliho bohužel zaujala v 60. a 70. letech většina levicových intelektuálů a do jisté míry jej neopustila do dnešních dní.
Následující úryvek opět z knihy "Žij jako všichni" dostatečně dokládá, jak trapně muselo být sovětským disidentům při každé takové návštěvě jejich země nepoučenými naivky z Evropy či USA:
„Bůh s ním, s Mohamedem Ali, může se koneckonců na naši zemi vykašlat, pobyl si tu a hurá domů. Nebezpečné je, že my sami – náš tisk, naši vědci, naše úřady – schválně zavíráme oči před vředy vlastní společnosti, nezkoumáme je ani neléčíme, ale schvováváme pdo parádou festivalů a olympiád, přikrýváme chvástavými novinovými žvásty. Jen si čichněte, zpod přepochového hávu to smrdí!“
Na závěr tohoto textu jsem vybral úryvek z předmluvy k poslední Marčenkově knize „Žij jako všichni“, který napsal Andrej Sacharov:
"Lidem jako Anatolij – ryzím a čistým , schopným jakékoli oběti na obranu svých zásad - je údělem osud tragický a šťastný."
Ano, osud sovětského disidenta Anatolije Marčenka byl vskutku tragický a zároveň šťastný. Prožít svobodný život v nesvobodném a krutém systému, byť s předčasným koncem, mohl opravdu jen člověk typu Marčenka.
Takové jedince je třeba si připomínat i dnes, kdy žijeme v relativně demokratické současnosti. V době sílícího vlivu fanatických socialistů ovládajících Evropskou unii není nikde psáno, že v příštích desetiletích opět budou zapotřebí noví Marčenkové – nezdolní a samostatně uvažující jedinci, kteří se nenechají semlít žádnou stádní ideologií...
Čtěte také: