Pozitivní diskriminace etnik je rasistická zvůle
V poslední době jsem si přečetl nespočet polemik týkajících se podpory antidiskriminační politiky státu či naopak obhajoby rovného přístupu k jednotlivcům. Dovolím si napsat několik stručných poznámek k tématu.
Diskriminaci nepovažuji za a priori nežádoucí. Nežádoucí je pouze její státem vynucovaná podoba, která ve svém důsledku plodí nebezpečné tlaky ve společnosti zapříčiněné pocitem realizované křivdy. Jediným společensky únosným řešením problémů, na které má reagovat, je pro mě rovný přístup k jednotlivcům i všem specifickým skupinám obyvatel. Zastávám současně absolutní právo volby (přirozené diskriminace resp. diferenciace), které má být reflexí individuální svobody. Svoboda je totiž základním kamenem, na kterém mají stavět svoji existenci všichni jednotlivci bez rozdílu rasy, pohlaví, vyznání či orientace. Pozitivní diskriminace tento základní princip značně pošlapává.
Podle mého názoru vychovává pozitivní diskriminace její adresáty k nezodpovědnosti za vlastní osud, nutí je se programově nesnažit a zdravě nesoutěžit. Vychovává tak, s nadsázkou řečeno, nesamostatné hlupáky. Tomu, který odpovědnost za vlastní osud přijmout nehodlá, pozitivní diskriminace absolutně nepomůže. Možná jen krátkodobě, neefektivně a nesystémově. Naopak ten, kdo dokáže se svými životem správně naložit, takovouto formu podpory vůbec nepotřebuje.
Je pochopitelné, leč absurdní, jak někteří autoři článků (Banga, Hassan) tento zvrácený sociálně-inženýrský koncept obhajují, i přesto, že je veskrze rasistický. Na jedné straně horují proti primitivnímu „bílému“ rasismu (nelze nesouhlasit), na druhou stranu se ho v nepatrně sofistikovanější formě sami dopouštějí. Laciné námitky o nerovné startovací čáře nelze brát vážně. Jakoby příslušníci majoritní společnosti, ve své většině, nezačínali při hledání práce, ve svém zaměstnání či podnikání z absolutní nuly. Ano, Romové mají při obstarávání práce obtížnější pozici, to však nemůže být jedinou a postačující omluvou. Tyto nářky bohužel pouze dokládají rasistickou sebedegradaci, kterou určitá část Romů prochází. Místo vzetí osudu do vlastních rukou se takoví neváhají neustále otáčet s nataženou rukou k pozitivní diskriminaci či k nepokryté hmotné pomoci ze strany státu. Byť třeba z čistých pohnutek, je to stále absolutně nepřijatelné. Vrcholnou absurditou pak zůstává, že obhajoba rovného (= svobodného) přístupu pro všechny bez rozdílu je jimi popisována jako otevřený rasismus.
Zdravá konkurence a rovný přístup je motivující a umožňuje rozvoj jednotlivce i skupin obyvatelstva. Takový přistup je současně nerasistický. Je zcela irelevantní, zda-li výhody z pozitivní diskriminace čerpá minoritní či majoritní část společnosti resp. výše či níže postavená skupina obyvatel. Pokud je totiž diskriminace garantována státní mocí, pracuje v delším horizontu paradoxně proti jejim příjemcům a plodí jednoznačně více negativních důsledků než těch pozitivních.
Okřídlená hesla „měřme všem stejným metrem“ či „dejme všem rovné šance“ zde platí dvojnásob a bez výjimky. Pozitivní diskriminace jde bohužel zcela opačným směrem.
Čtěte také: