Po ovoci poznáte je
Turbulentní společenský vývoj posledních padesáti let vede k zamyšlení nad politickou úspěšností snah vedoucích činovníků států, politických stran, nad proklamovaným úsilím zaměřeným na blahobyt lidových vrstev. V poslední době rétorika o trvale udržitelném rozvoji a všeobjímajícím blahobytném státu je nahrazovaná rétorikou odhodlání politických lídrů nepolevit v úsilí a vyvést země EU z dluhové pasti.
V této souvislosti musí běžného občana napadnout dvě otázky: (a) Co je příčinou tohoto současného stavu a (b) jsou-li politici schopni a ochotni nalézt správné řešení. Obě otázky spolu souvisí. Pokud není ochota řádně analyzovat prvotní příčiny, které přivedly státy a jejich vlády do dluhové pasti, tak nemá cenu se zabývat hledáním odpovědi na otázku druhou.
Ohromujícím neduhem zmiňovaného období je ztráta hospodářského růstu, přebujelý veřejný, státní sektor, přerozdělování a regulace, významná sociální podpora, stárnoucí populace a nízká porodnost. Jen obtížně hledáme vedoucí evropské politiky, kteří by veřejně přiznávali vysokou ekonomickou náročnost tohoto systému. Nepřiznávají, jak jejich styl hospodaření vynucuje zadlužování státního, veřejného sektoru, přestože zdanění obyvatel je značné. Vysoká míra zadluženosti (u mnohých států za hranicí splatitelnosti) a její důvody nás přivedou k závěru o neschopnosti a selhání evropských politických elit, ke druhému obrovskému neduhu naší doby, který znamená, že záchranné mechanizmy EU jsou budovány na písku.
Třetím neduhem EU, často politiky přehlíženém, je hospodářský model, který v globálním srovnání vykazuje zvyšující se ekonomické zaostávání. Většina evropských zemí hledá způsob sociálně tržního hospodářství v kombinaci tržních principů se silným státním dirigizmem – sociálně tržní orientací státu. (U nás programy socialistů a lidovců a ve výsledku všechny vládní programy). Toto ovšem vede a vynucuje řešení sociální i pracovní problematiky dohodami (tripartita), kdy se rozpory řeší konzultacemi a dohadováním: o mzdách, pracovních podmínkách, zaměstnaneckých benefitech i výrobních cílech... Jakou toto dojednání má cenu, je vidět z jednoduchého příkladu, kdy podnikatelé přesunou původní výrobu, např. do Číny (nebo jiné nízkonákladové oblasti) a je „dojednáno“.
Základní mechanismus krize i zadlužení je v podstatě velmi jednoduchý. Je to následek požadavků a přání občanů, která jsou větší než to, na co si vydělali. Námitka, že dělník (zaměstnanec, podnikatel, živnostník..) poctivě pracoval, až dřel a není tedy vinen tímto stavem, je zcela lichá, poněvadž nejde o „ledajakou nebo nějakou činnost“, ale o takovou, jejímž výsledkem je výrobek, služba, kterou někdo potřebuje a je ochoten za ni zaplatit. Jde tedy o výsledek, který je závislý na vysoké úrovni kooperací, znalostech a výkonnosti mnoha subjektů.
Jednání politiků, dnes již notoricky se opakujících a bezzubých, o hledání cesty z krize, ukazují, že jejich možnosti manipulace s tržním prostředím (tedy s chováním všech zúčastněných subjektů, navyklých na svoji porci blahobytu) jsou silně omezeny a spočívají zejména na zvýšení centralizace a státního dirigizmu (což ovšem výrazně omezuje svobodné rozhodování, které je pro dosažení optimální výkonnosti nezbytné a nedostatek je vyvažován zvýšením korupčních aktivit), získáváním času dalším zadlužováním a prováděním škrtů (což rovněž omezuje svobodné rozhodování a podlamuje samotné státní úsilí, které je vždy orientováno na rozdávání a zajišťování blahobytu občanů).
Celá tato politika je nakonec korunována kradmou, ale vytrvalou pozorností k zajištění nikdy nekončících požadavků na ekonomické jistoty a na prohlubování občanské rovnosti. Nikdo si samozřejmě nepřeje ekonomickou nejistotu, ale při upřednostňování ekonomických jistot před základní ekonomickou svobodou, a při umělém vyrovnávání rozdílu mezi bohatými a chudými, je nutno očekávat nižší ekonomický růst a klesající konkurenční schopnost hospodářství. Proto by politici měli být schopni tyto skutečnosti s veřejností komunikovat!
Pokud ovšem většina obyvatel vyžaduje záměnu ekonomické dynamičnosti a konkurenční schopnosti za ekonomické, občanské jistoty a za snížení rozdílu mezi bohatými a chudými, má to tedy mít. Jenom je třeba občany a sympatizanty všemožných hnutí (lékaři, učitelé, odboráři..) řádně informovat, že vzniklé evropské potíže a hospodářské nedostatečnosti jsou důsledkem politiky, která tyto občanské preference zajišťuje.
Ačkoliv výsledky tohoto vývoje jsou alarmující (vysoká nezaměstnanost, pády vlád, občanské nepokoje) je zarážející, že se politici nehodlají pustit do hloubkové analýzy současného stavu a nehledají cestu k fundamentální nápravě, tedy změně chování občanů a politického managementu. Zatím to vypadá tak, že jsou přesvědčeni, že Evropa se může zachránit kombinací finanční ekvilibristiky, zvýšením hranice odchodu do důchodu, dočasnými škrty, ale především, soustředěním větší moci do centra, do Bruselu, pod prapor Evropské ekonomické správy. Toto jednání však nevede nikam jinam, než k ještě větší nestabilitě a nepokojům.