Lež je typ klamu mající formu nepravdivého výroku, zpravidla s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody či vyhnutí se trestu. Pojetí rozsahu pojmu lži se liší v různých kulturách i mezi jednotlivými lidmi - týž výrok může být označen i při správné interpretaci za lživý i pravdivý. Lži se zpravidla intuitivně rozlišují na "velké" a "malé" podle toho, jakou škodu způsobují. Lhát znamená tvrdit něco, o čemž mluvčí nebo pisatel ví, že je nepravdivé, nebo o čem nemá rozumný důvod se domnívat, že je pravdivé, přičemž to vydává za pravdu, buď sobě nebo jiným. Lhář(ka) je osoba, která lže, která lhala v minulosti nebo která má tendenci lhát opakovaně (notorický či patologický lhář).

Příklad:

Řekne-li opoziční politik, že vláda tuneluje důchody, měl by jasně uvést, jak to činí; kde, respektive v čem spočívá ono tunelování? Nestačí konstatovat, že vláda se snaží vyvést 20 miliard k vytvoření prostoru pro podnikání soukromých fondů, a okradá občany o šest miliard; to vše pouze za účelem pošpinit, dehonestovat politického oponenta, koaliční vládu. Rozložení rizik do tří pilířů, se mi jeví jako rozumné, tím spíš, že třetí pilíř je dobrovolný, jak si opozice prosadila. Navíc se to ještě nestalo, teprve se o tom jednalo, teprve probíhá schvalování, a už někdo mluví o tunelování. Opravdu je to normální? Tak jako i mnoho jiných takzvaných kauz (např. kauza Čunek), vyvolaných pouze neustálým opakováním a tím i vytvořenou poptávkou, tlakem na média; a pokud si někdo myslí, že jen opakováním lží, neustálým vyvoláváním hlasování o nedůvěře vládě, o návrzích mimořádných schůzí a opakováním těchto lží na brífincích, navíc to vše bez důkazů, tak se jednoduše mýlí. Nejdříve se vyvolal zájem a tím i poptávka, až pak se hledaly i důkazy.

***

Jako polopravdu nebo lež opomíjením chápeme skutečnost, kdy mluvčí něco podstatného vynechá a tím vědomě ponechává někoho v mylných představách. Toto také zahrnuje, když neopravíme již dříve existující mylný názor. Polopravda často vede k tomu, že mluvčí uklidní své svědomí, protože nezalhal a část pravdy prozradil. Ve skutečnosti se však stále jedná o lež: "Nejhorší lež, je polopravda, protože se blbě vyvrací".

Příklad:

Když bývalý ministr financí, který v dobách 6 - 7 % růstu HDP, vytvářel schodky (a tím dluhy) státního rozpočtu jako následné vlády, napravující bezuzdné plýtvání v dobách růstu, podplácení voličů navyšováním porodného a dalšími opatřeními (volební roky 2002 a 2006, stačí se podívat na grafy schodků státního rozpočtu) a pak kritizuje vládu, která v dobách nejhorší krize od dob mezi dvěma světovými válkami, nejdříve finanční, a až pak i tu ekonomickou (kdy ta finanční se nás opravdu nedotkla, což dokládá i dnešní stav našich bank a jak je tímto politikem neustále překrucováno) snižuje zadluženost, resp. schodky rozpočtů; a argumentuje tím, že zadlužují zemi, bez toho aby dodal, že jen úroky z dluhů vytvořených za jeho úřadování, činící polovinu oněch schodků, tak prostě říká jen půl pravdy, tedy lže! A navíc drzost a bezostyšnost s jakou tak činí, je až patologická. Co si mám o takovém člověku myslet? Co si mám myslet o člověku, který v životě nikde nepracoval, rovnou ze školy šel do politiky. O člověku, který se chová jako ekonom, přitom studoval právo; a pod vedením poslance ČSSD Zdeňka Koudelky obhájil diplomovou práci Vývoj sociální demokracie v českých zemích. Ještě že to nebylo v Plzni, že jo. Pak by to snad bylo jasný už každému.

***

Omyl nelze chápat jako lež. Pokud si mluvčí není vědom, že pronáší nepravdu, nelze ho označit za lháře; to platí i v případě, kdy je jeho výrok zjevně nesmyslný - můžeme pak pochybovat o jeho intelektu, ale ne o jeho pravdomluvnosti. Samozřejmě platí i pravý opak - pokud mluvčí pronáší něco, o čem si myslí, že je to lež, pak lže, i když se později ukáže, že říkal pravdu.

Příklad:

Věří-li poslanec tomu co říká, buď na základě nepravdivých informací, a je jedno, jsou-li z tisku, z předsednictva a sekretariátu jeho strany, nebo jen dospěl mylnou úvahou k nějakému názoru, může se jednat o omyl. To ho ovšem nijak nezbavuje odpovědnosti za důsledky, jaké jeho názory mají jak na tvorbu zákonů, tak na obraze politické úrovně, kultury či atmosféry jak ve sněmovně, tak ve společnosti.

***

Jako sebeklam se označuje případ, kdy člověk sám sebe přesvědčí o pravdivosti výroku, který neodpovídá skutečnosti. Pokud tedy následně tento výrok pronáší, nejedná se už o lež. Sebeklamům do určité míry podléhá mnoho lidí, některé sebeklamy jsou však duševní nemocí: bludy, paranoia, mentální anorexie atd.

Příklad:

Tvrdí-li někdo, například hejtman a zároveň poslanec, že bez větších problémů a plnohodnotně zvládá obě funkce, velmi pravděpodobně se jedná o sebeklam. Takový jedinec je pak pod neúnosným tlakem, který se projevuje v jeho chování, kdy reaguje agresivně, neadekvátně a až paranoidně, a to při sebemenším náznaku kritiky, při poukazu na případné pochybení; ale mnohdy bohužel i bez nich. Kumulace funkcí, pak nejspíš kumuluje i tyto vlivy, a tak dotyčný každého kdo s ním ve všem nesouhlasí, považuje minimálně za nepřítele, a k jako takovému jedinci pak také přistupuje, a tak s takovým jedincem jedná. Sebeklam, že mu chce zhatit jeho plány, že ho chce urazit, nebo ho případně chce připravit o jeho místo, narůstá úměrně s dobou a důležitostí takové funkce. Snad už si všichni rozumíme, a netřeba dále rozebírat tento termín. S největší pravděpodobností je to onen nyní už slavný „Rating“.

Děkuji za pozornost. Obzvláště pak poslancům v PS - PČR, kteří soudě dle sledování dalších jednání, také mimo jiné čtou naše blogy na iDnes.cz, obzvláště když mají dlouhou chvíli při neplodném jednání ve sněmovně.

***

K výkladu pojmů, byly využity také pasáže z Wikipédie

Článek vyšel na autorově blogu