Řecká katarze a politická hysterie
Rozhodnutí řeckého premiéra vyhlásit referendum o další unijní pomoci a drastické redukci řeckého socialismu vyvolalo v Evropě mezi politiky hysterii. Jak si může tenhle podle mnohých politický gauner, který tak jako jeho otec budoval stranickou armádu státních zaměstnanců (trojnásobně v porovnání s průměrem Unie), dovolil vyvolávat duchy demokracie. Zešílel?
A když už téměř dvouleté pouliční bouře psychicky nezvládá, měl dát hlavu na špalek jako poslušná irská, portugalská, slovenská a nakonec i španělská vláda. Co se v Unii upeče, to platí!
Premiér Papandreou, paradoxně věřící unionista, nijak nezešílel a zvolil jedinou cestu na svou nepravděpodobnou záchranu. Pokud se Řekové bankrotu v referendu leknou bude on (který ostatně brzdí tzv. strukturální reformy, jak jen může (vyhazov svých lidí, prodej státních podniků), ospravedlněn. A jistě pro to bohužel udělá všechno. Cesta z recese (a v celoevropské stagnaci obzvlášť) totiž půjčkami a částečnými odpustkami dluhů nevede. Taková drastická medicína připomíná politiku německého ”kancléře hladu” před nástupem Hitlera, jež žádná společnost dlouhodobě nevydrží. Nejde o diktát na záchranu Řecka ale jen o záchranu eura a evropských bank. Řecko je rukojmím ideologie, nepotřebuje pseudosolidaritu, ale bankrot bez dluhů a bez eura.
A proč ta hysterie europolitiků? Acquis communitaire je na věčné časy a stanovy ECB opuštění eura také neumožňují. Řecká volba, pokud vláda dnes nepadne, je tvrdá rána na citlivý solar unijní konstrukce, absence občanské podpory a legitimity. A co víc, znervózňuje trhy a zdražuje splátky Itálie nad únosnou míru, které už nepomáhají ani nákupy ECB. Žene vlastně solventní stát na pokraj propasti. A poslední (neposlední) pokus vytvořit silnější euroval a kapitalizovat evropské banky je děravý jak řešeto. Němci odmítají další navýšení a proto je architektura nových garancí/pojistek tak podivná (The Economist, 29.10) a zakázali, aby ECB půjčovala zadluženým státům nebo tiskla nové peníze (zatím).
Nové Eurobondy eurovalu by na dnešních trzích začaly být neúměrně drahé a pomoc Číny, Japonska a dalších přebytkových států je nejen nejistá., ale v případě Číny i politicky problematická a neúnosně drahá. Ekonomicky nepatrné Řecko obnažilo prastarou pravdu, že každý řetěz je jen tak silný, jako jeho nejslabší článek. A když na reparát čas není, nedostanou Řekové další peníze, pokud se diktátu nepodvolí nebo alespoň neodvolí správně. Otřesný nápad upozorňovat na demokratický deficit, jak se říkávalo eufemisticky, tohle teď nová neoficiální vláda eurozóny, která nahradila duumvirát Merkózy (Groupe de Frankfort) přece trpět nemůže. Dobrákům, co volají po solidaritě (nepřirozené) měny připomínám, že na to Unie nemá a že chtějí německé peníze a německý bankrot.
Článek vyšel v Lidových novinách
Čtěte také: