„Znalecké posudky prokázaly, že látky obsažené v takzvaných suvenýrech byly schopné negativně ovlivnit lidský organismus a v účincích jednoznačně připomínaly zakázané návykové látky. Také se prokázalo, že obžalovaný o jejich účincích věděl a přes to je vědomě propagoval a šířil jejich prodej v rádiích a na internetu.
Je to jakoby prodával odjištěné granáty a chtěl se zbavit zodpovědnosti za to, že zákazníkovi před obchodem vybuchne v ruce,“ uvedla soudkyně Markéta Langerová.
Shrňme si to. V Amsterdam shopech nebyly prodávány zakázané látky, jejichž výčet zákony přesně vymezovaly (dnes už je výčet o tyto látky rozšířen). Nikdo, kdo přišel do obchodu, aby si cokoli zákonem nezakázaného koupil, nebyl ke koupi nucen. Majitel sítě obchodů byl odsouzen za použití slov v odůvodnění ve stylu „látky byly schopné negativně ovlivnit lidský organismus a v účincích jednoznačně připomínaly zakázané návykové látky“. Soudkyně také zohlednila ve své řeči fakt, že obchody se jmenovaly Amsterdam shop, což prý už z názvu připomíná drogovou problematiku. Jeden ze svědků vypověděl: „Pak mi po tom ale začalo být špatně, několik hodin jsem měl hrůzu z toho, že mě chce někdo zabít a bál jsem se vyjít z bytu. Trpěl jsem stihomamy. Slyšel jsem v rádiu slogan Kupuj to, co je legální. Vnímal jsem to tak, že je to reklama na drogy.“ Svědek tedy předpokládal, že si jde koupit drogu a po požití obsahu sáčku, na kterém bylo napsáno, že se jedná o suvenýr a není určen ke konzumaci, se odrovnal. Co k takovému člověku dodat...
Je mi absolutně jedno, co kdo bere. Jsem odpůrcem „léčby“ za pomoci náhražek, které feťákům platíme z veřejných peněz formou dotací různých programů. Když si někdo vydělá na to, aby mohl brát drogy, je to jeho volba. Jakmile však přestoupí zákon za účelem získání peněz a způsobí někomu škodu, pak můj vzkaz na cestu do vězení (ostatně jako každému jinému, ale to bychom nesměli být tak slabí) je „tvrdá práce ti zaručeně pomůže“.
Podobným způsobem, jakým soudkyně odůvodňuje dvouletý trest pro majitele Amsterdam shopů, bychom mohli bez problémů poslat do basy výrobce toluenu, cigaret, alkoholu, hnusnýho jídla, léků ve volném prodeji a lékárníků, ale také výrobců a prodejců kuchyňských nožů, basebalových pálek, výrobce a prodejce benzínu, lahví, popelníků a židlí v hospodách… Seznam by byl dlouhý a o počtu tisíců položek. U všech bychom mohli vycházet z předpokladu ve stylu „byly schopné negativně ovlivnit lidský organismus“, případně „v účincích jednoznačně připomínaly zakázané návykové látky (pozn.: nebo zbraně).“
Naše společnost dospěla do stádia, kdy politici a následně policie, státní zastupitelství a soudy bagatelizují útoky na životy, zdraví a majetky lidí. Oproti tomu kriminalizují ty, co své životy, zdraví a majetky aktivně brání, kriminalizují obchodní styk přesto, že byl uzavřen oboustranně svobodně a při plném vědomí, nebo zavírají jedny za to, že jiní jsou pitomci, co si jdou koupit něco jim neznámého, sežerou to a diví se, že je jim blbě. Zajímalo by mě, co si vzala (nebo snad ten den zapomněla) soudkyně, která v první instanci poslala majitele Amsterdam shopů na dva roky do lochu. Doufám, že odvolací soud bude mít více rozumu.
Čtěte také: