RVHP také rozhodovala o distribuci hospodářských činností a produktů, rozhodovala, kdo se bude specializovat a na jakou výrobu. Dokonce byla prostorově několikrát větší, než dnešní EU, také měla svou vlajku, reprezentační třicetiposchoďovou centrálu v Moskvě a tisíce zaměstnanců.…obdobně jako EU. Naskýtá se proto otázka jestli EU nečeká stejný konec, jako RVHP v roce 1991.

V poslední době se intenzita jednání politiků EU, v závislosti na úbytku disponibilních státních financí, značně zvyšuje a jsme svědky horečných snah zajistit všem EU občanům alespoň stávající úroveň blahobytu. Že politici ke splnění tohoto úkolu budou muset vynaložit nadlidské úsilí, o tom nepochybují už ani euro-hujeři, či skeptici. Termín „nadlidské“ je volen správně, poněvadž podle mého názoru, je nutno zohlednit skutečnosti, které výrazně komplikují a vzdalují úspěšný výsledek politických snah.

Člověku je vlastní hospodářská činnost a podléhá automaticky základním principům ekonomie: (a) tvorbě nových hodnot, (b) minimu nákladů a maximu výtěžků, (c) rovnováze mezi spotřebou a výrobou. Nejlépe se člověk rozvíjí ve svobodě, která podněcuje soutěživost a zajišťuje mu blahobyt. Tuto svobodu je třeba chápat jako relativní, omezenou, poněvadž člověk musí dodržovat pravidla morálky a svědomí. Pokud tomu tak není, nastává stav, o kterém Bible konstatuje „…ať si žijí podle svých nápadů!“ Je tomu tak proto, že člověk zajišťuje svůj blahobyt ve spolupráci s ostatními lidmi činností, která závisí na jeho rozumu a vůli, což představuje nekonečnou kombinaci lidských přání a požadavků. Pokud tato oblast není podřízena morální autoritě a je ponechána většinovému rozhodování, utápí se v relativizmu, sociálním inženýrství, ekologickém náboženství. Člověk se upíná k falešným představám a hledá zdánlivě spravedlivá řešení, která podmiňuje svým „spravedlivým“ požadavkem rovnosti a solidarity.

Realita, podložená historickou skutečností, prokazuje, že nelze očekávat, že snaha o rovnostářství a vynucovaná solidarita, vedou k očekávanému výsledku, většímu blahobytu. Násilným „spravedlivým“ omezováním se podvazuje iniciativa úspěšných, zakrývají se výsledky neúspěšných, což v důsledku znamená, že osobní iniciativa a úsilí se na základě falešných signálů orientuje nesprávným směrem. Neúspěšný člověk je upevňován v mylném přesvědčení, že úspěšní se musí o něho postarat a spravedlivě doplnit, na co sám nestačí, neumí nebo ani nechce.

Obdobný závěr si můžeme učinit nejen o osobách, ale i o státech. Subvencované státy reagují obdobně. Podle zákona o maximalizaci zisku a minimalizaci nákladů, se orientují na to, jak zajišťovat subvence, nikoliv na to, jak zvýšit produktivitu práce a svou hospodářskou výkonnost. EU si tímto postupem prakticky sama vyrábí a potvrzuje své zaostávající členy. Z tohoto pohledu dostává úkol reforem EU mnohem komplikovanější kontury, než se při poslechu projevů vedoucích euro politiků zdá.

Po desetiletí se v EU budoval organizačně hospodářský systém založený na vynucované sociální solidaritě, která měla garantovat účastníkům trvalý blahobyt a trvale udržitelný rozvoj. Falešným stimulům a podmínkám, které systém generoval a stále generuje (i v krizovém období), se podřizuje základní hospodářský princip „minima nákladů a maxima výtěžků“, budují se nové instituce, zaškolují lidské zdroje, transformují vzdělávací procesy, rozepisují dotace, vznikají direktivy a preferují opatření nutná k uspokojení méně úspěšných národních celků. U nich se tak upevňuje víra v to, že musí být někdo, který se má o jejich blahobyt postarat. Vznikla tak rozsáhlá spleť falešných impulzů, regulačních opatření, agentur a různých subvencovaných organizací s milióny pracovníků, na kterých je tato entita EU zbudovaná.

Podle mého mínění, tento složitě spletený a organizovaný komplex není možné reformovat a to z jednoduchého důvodu, že není v podstatě nikoho, kdo by si uvnitř komplexu rozhodující změny přál, a měl sílu je prosadit. Vedoucí politici plánují a vedou reformní úsilí jenom tak, aby to neohrozilo jejich osobní blahobyt. Zavedení (většinou státní) zaměstnanci a vedoucí činovníci státních i veřejných institucí si rovněž blahobyt nenechají ohrozit. V tomto případě jde o redukci blahobytu v mnohem větším měřítku, než dříve slibovala ve východním bloku Gorbačovova perestrojka. Perestrojka sice ohrožovala bývalé politické a hospodářské kádry, ale měla podporu pracujících, poněvadž jim slibovala lepší ocenění vlastní iniciativy a tvořivosti. Do popředí se po těchto úvahách staví kardinální otázka, kdo a kde jsou nebo budou ti rozhodní reformátoři EU.

Pravděpodobnou odpověď lze vytušit. Budou z Německa. Německo bylo hlavním hybatelem evropské historie v první třetině minulého století (I. světová válka), ve druhé (II. světová válka), ve třetí (aktivní účast na převratu 89, sjednocení Německa, rozhodující evropské kapitálové akvizice po rozpadu SSSR) a začátkem dnešního století je Německo v Evropě (mimo Ruska) největší hospodářskou ekonomikou. A kde se nalezne ten potřebný impuls ke změně, bude to, jako u Dalibora, nouze.

Čtěte také: