Noc ohnivých vozů aneb mladí budují světlé zítřky
Jak jinak nazvat víkendové záběry z Říma. A tak se nám italské Hlavní město zařadilo do skupiny evropských metropolí, které si v posledních letech prošly ohnivým peklem. A bohužel vše nasvědčuje tomu, že bude hůř, jinak řečeno, ohnivých měst bude přibývat.
Spouštěcí důvody a průběh nepokojů se možná v Paříži, Londýně či Římě liší, celkově to ale vypovídá mnohé o stavu naší dnešní společnosti. Pravděpodobně se budu opakovat, ale prapůvod problémů je ve školství a výchově. Učíme děti číst, psát a počítat, ale nepřipravujeme je na obyčejný, někdy možná tvrdý život. Vlastní potomstvo nevedeme k práci, nýbrž k permanentnímu vzdělávání. Výsledek: nejviditelnější příklad je z Řecka či ze Španělska, ale problém je to prakticky ve všech západoevropských zemích. Až dvacetiprocentní nezaměstnanost a to převážně mezi mladými lidmi, mnohdy se středo, či vysokoškolským vzděláním. Bohužel bez jakékoliv šance uplatnit se ve vlastním oboru.
Humanitární studia na vysokých školách začínají převažovat nad praktickými, dílem proto, že jsou jednodušší, tedy „studovatelné“ i pro mladé lidi, kteří by jinak titul jen těžko získali, dílem proto, že je vzdělání, jako jeden z prioritních cílů, podporováno různými programy EU. Studium je tedy často podporováno stipendii a granty, které mnoho mladých využívá pouze k sladkému prodloužení bezstarostných časů studentských. Pro svou budoucnost sami dělají naprosté minimum a diví se, že je nikdo nechce. Centrálně bylo před časem v Bruselu rozhodnuto, že Evropa potřebuje více vysokoškolsky vzdělaných lidí. Některého z řady geniálních sociálních inženýrů napadlo, že vyšší vzdělanost je jednou z důležitých cest k prosperitě. Samotná myšlenka je dozajista správná, špatná je ale cesta, kterou jsme se k cíli vydali. Jako už mnohokrát.
Vzdělaných lidí, převážně mladých tedy máme víc, inteligence, kreativita, či podnikavost Evropanů se však nezvýšila. A jak ukazují některá hesla a požadavky z demonstrací, je to spíše naopak.
A tak se pomalu dostáváme do situace, kdy mladí lidé odmítají pracovat, protože proto přece nestudovali. Jejich potenciální pracovní místa obsazují imigranti. A přesto jdou demonstrovat, aby jim „někdo“ dal práci. Zároveň demonstrují proti těm, kteří by jim tu práci mohli dát.
Nebo jinak, pokud bych byl podnikatelem, dal bych práci třicetiletému mladíkovi, který do 26-ti let studoval sociologii, 4 roky je nezaměstnaný a baví se tím, že podpaluje auta na ulicích nebo rabuje obchody? A navíc, o mě si myslí, že já, jako kapitalista, jsem příčinou všeho pozemského zla?
Nikdy…
A nejhorší na tom je, že se tito lidé o sebe sami postarat neumí, jelikož jim stačí pohodlně se opřít o sociální štědrost státu a nic je nenutí přičinit se.
Buďme ale objektivní, demonstranti už dnes nejsou jenom mladí. Účastní se mnohdy i lidé starší, kteří přišli o práci a ve svém věku mají velké problémy získat jinou. Jsem si ale stoprocentně jist, že tito lidé byli ještě vychováváni jinak a pokud by jim systém šanci dal, rádi by pracovali, často třeba i za nižší mzdu, než dříve. Protože takto prostě byli vychováni. Práci ale v současné socialistické EU nedostanou. Proč? Sociální systém, který striktně stanovuje vysokou minimální mzdu bohužel zabraňuje mnohým zaměstnavatelům těmto lidem práci dát, protože jejich hodnota na trhu práce je mnohdy nižší. A to i přesto, že by sami za tuto mzdu byli ochotni pracovat. Chápu, že se mnohým tato slova nebudou líbit, ale zamyslete se. Tak to prostě je a bylo vždy, zeptejte se svých prarodičů. A politicky korektní řeči o tom, že máme přece rovnoprávnost a toto je diskriminace, s tím nic nezmění. Tito lidé práci nedostanou, možná někdy některý z nich vyhraje soudní spor s případným zaměstnavatelem, ale to systémový problém nevyřeší.
A tak se nám na ulicích spojují v demonstracích minimálně dvě naprosto odlišné skupiny obyvatel, a svorně protestují proti něčemu, o čem si myslí, že jejich nepříjemnou situaci způsobilo.
Nic naplat, západní Evropa velmi pravděpodobně ztratila přinejmenším jednu generaci mladých lidí a nemalou část generace starších v produktivním věku prostě tím, že je pomocí sociálního státu odnaučila ctít tradiční, smysluplné hodnoty života. Pod vidinou bezstarostného bytí, tyto lidi připravila o budoucnost a vyhnala do ulic.
Nejhorší na tom všem je, že jednoduché řešení dnešní situace není. Cokoliv dnes uděláme, bude hodně bolet. Cokoliv uděláme, bude stát spoustu peněz, času, pravděpodobně také podpálených aut a obchodů. Dokonce bych si dovolil říct, že můžeme být vděčni osudu, že žijeme v České republice, kde zatím tyto problémy až tak velké nejsou. Zatím. Nutno ale hodně rychle začít něco dělat. Možná bychom měli začít tím, že budeme sebe a naše vlastní děti učit k úctě k práci, k úctě k tradičním hodnotám, jako je rodina, svoboda, zodpovědnost (alespoň za sebe a své činy).
Mnozí říkají, pojďme demonstrovat…
Ne. Za sebe bych si dovolil navrhnout, začněme každý na vlastním prahu…
Čtěte také: