Já vím, je tu ten neustálý pokrok, na to nesmíme zapomínat. Ale proč taky o nás nikdo takhle nepečoval, proč se tenkrát někdo nezajímal, jestli jsem se neudusil hašlerkou na chodníku před samoškou? Hašlerky se totiž prodávaly v geniálních trubičkách (podobně postižení pamětníci vědí), taková černá kolečka jako živočišné uhlí, ale veliká jak hrom. Když mě honil kolem baráku ten dement Tureček, hašlerka mi zaskočila a bylo zle. Asi bych se udusil, ale Tureček mě u klepače dohnal a praštil, takže hašlerka popojela níž do trubky, kde se pak až do večera rozpouštěla. Byly to muka.
Kde my jsme dneska mohli být, jenže jak chcete uspět třeba v šoubyznysu, když máte v obličeji černou tečku, to jak mě bodnul tužkou spolužák Fogaraši, protože jsem ho trefil skobičákem (vy nevíte co je skobičák, že?), ale já jsem nechtěl, já jsem mířil na nohy Lochmanové, protože měla sukni a na holou kůži to parádně štípalo. O té jizvě na ruce ani nemluvím. Anebo jo, víte, jak to bolí, když vám kápnou na ruku roztavený igelitový sáček? Jenže když chcete prozkoumat podzemní kanalizaci, tak je kus klacku s hořícím igelitem fantastická pochodeň.
Kde my jsme dneska mohli být, ale to by na nás muselo tenkrát soudruhům taky záležet. Tenkrát. To by musel existovat alespoň jeden komisař, který by se postaral o to, aby tužky nebyly tak ostré, kanalizace otevřené, sáčky hořlavé a těch balónků, co jsme nafoukli. Někdo mohl zakázat ten šílený železný kolotoč připomínající zeměkouli, který ti pitomci roztočili naplno zrovna ve chvíli, kdy jsem visel za hubené ručičky na jeho rovníku a lítal dokola a dokola... Pod ním byl beton, abyste věděli a že jsem se nezabil, to je neomlouvá.
Ale kdepak, soudruzi nám namísto skutečné péče bodali do hrudníčků jakési odznaky a klidně nás nechali celé odpoledne kopat do mičudy a večer hrát na četníky a zloděje na neosvětleném sídlišti, kde se to hemžilo krysami a výkopy, které vedly všude možně a kam jsme se lozili schovat a je zázrak že jsme to přežili. Nikde žádné zábrany, cedulky, zákazy. Klidně jsme mohli osekat vyhozené vánoční stromky, udělat z nich meče a rozdat si to s tou sebrankou z vedlejšího paneláku. Nebo když jsem to koupil z kuše, vyrobené z věšáku, letecké gumy a kolíku na prádlo? A to jsem prosím zrovna visel na hromosvodu ve třetím patře. Všem to bylo jedno. Hlavně že jsme zpívali u pomníku partyzánky a mávali jakýmsi papalášům na krajnici státní cesty.
Naštěstí jde lidstvo stále kupředu a pod modrou vlajkou s hvězdami už se dnešní děcka nemusí bát. Jako teď ty balónky a frkačky, zní to jako balzám, že jim to eurokomisaři zakázali, protože jsem měl kolikrát o ty haranty vážně strach. Aby to nevdechli. A tak je to správně, když někdo dělá poctivě svou práci, i nad rámec svých povinností, tak to má byt. Nemusel by, že, mohl by klidně sedět v nějakém bruselském bufetu a pít kofolu. Teda colu.
Mám z toho dobrý pocit. Po tom příšerném život ohrožujícím dětství smekám před lidmi, kteří v zoufalé situaci celé ÉÚ, v době kdy padá Euro na hubu a v evropských zemích lítají zápalné láhve, zakázali smrtelné balónky a frkačky. Tak je to správně, tohle jsou skuteční hrdinové dneška.
Čtěte také:
Feminismus: Jak dlouho nás nechají nosit varlata?