Jan Hřebejk lobbuje jen s pomocí pocitů
Hřebejkův mocný hlas duní tenokrát podivně. V pátečním (29. 7. 2005) HydeParku Mladé fronty Dnes lobbuje úspěšný tuzemský režisér proti tomu, aby Vladimír Darjanin nastoupil na ministerstvo kultury jako Dostálův následovník. Zatímco zesnulého politika líčí Jan Hřebejk jako „noblesního“, „přímého“ a „pracovitého“, Darjanin je v jeho očích „Dostálovým pravým protikladem“. Není těžké domyslet, že režisér možného ministra kultury opravdu nemusí.
Proč jej však nemusí, to již v článku není doloženo žádným hmatatelným důkazem. Hřebejk naopak pouze chrlí svá subjektivní, vesměs nelichotivá hodnocení Darjaninovy osobnosti, které halí do mlhavého nekonkrétna. Dozvídáme se tak pouze, že kandidátský novic má jen dvě tváře: masku arogance a masku servility. No, vyberte si!
Oba pánové spolupracovali při přípravě české expozice na Expo Aiči 2005, Darjanin v roli komisaře celé akce. Ve svém článku filmař přiznává, že Darjanin dokázal pro výstavu vybrat úspěšný tým. Na jiném místě ho však protimluvně líčí jako člověka, jenž sama sebe pouze „prezentuje“ jako pragmatického a úspěšného úředníka. Své tvrzení ovšem nedokládá žádným faktem, jde jen o režisérův čistě osobní pocit. Hřebejk navíc vlastně praví: Darjanin byl úspěšný, přesto se jako úspěšný jen prezentuje. To nemá logiku, viďte?
Pro veřejnost je Darjanin neznámou figurou, zato jméno Hřebejk je již i výnosnou obchodní značkou. Při svém lobbování, o němž (zatím) nevíme, zda vychází z objektivních či subjektivních příčin, má tedy umělec hnedle několik es v rukávu. Je si toho vědom. Jenže článek opravdu působí spíše tak, že Darjanin prostě není druhý Dostál, jenže není ani neúspěšný – což Hřebejk dokládá –, přesto je však nedobrým řešením pro českou kulturu – což už žádným objektivním faktem zdůvodněno není. Pakliže Hřebejkovy pocity nepovažujeme za automatické pravdy.
Pavel Dostál byl typem člověka, jakých je málo. Dokázal v sobě umně vyvažovat bohémství a emocionalitu umělce s mravenčí prací a potřebným pragmatismem politika. Díky své dvojakosti si uměl naklonit umělce a občas i triumfovat na politickém kolbišti. Během sedmi let v úřadu se stal konstantou jako apoštolové na Orloji. Svět politiky i umění si na něj zvykl. Nyní se oba světy bojí změny. Zatímco však politici chladně kalkulují, který že z nich bude nejlepším následnovníkem, umělci kryjí své obavy méně úspěšně: Hřebejkův text ukazuje, že někteří z nich jsou vláčeni ve víru vášní a domněnek, které rozostřují objektivní fakta.
Nezastávejme se apriori Darjanina, neb je většině z nás neznámý, usilujme však o to, aby osoby veřejně činné byly posuzovány a „souzeny“ na základě hmatatelných výsledků vlastní práce, aby byly předkládány jejich faktické omyly či úspěchy, nikoliv osobní dojmy jedné osoby, byť by její vliv na českou veřejnost byl – i zaslouženě – sebevětší.