Dvojí metr ministra nespravedlnosti
Když bývalý místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera zjistil, že kárné řízení proti němu, vyvolané jeho nadřízenou Ivou Brožovou z popudu ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, nedospěje do konce roku k rozhodnutí odvolacího soudu a bude muset být v důsledku jeho odchodu do důchodu zastaveno, aniž by se mohl očistit, resignoval na funkci soudce.
Byl v té době vystaven další šikaně ze strany ministra, který mu pozastavil výkon funkce. Resignací se zbavil neblahých účinků rozhodnutí: když ztratil šanci domoci se spravedlnosti zvrácením hanebného rozsudku kárného senátu Vrchního soudu v Praze v odvolacím řízení, aspoň omezil rozsah utrpěných škod.
Jeho postup nebyl průkopnický : čas od času dochází k resignacím soudců, kteří se tímto způsobem vyhýbají kárnému řízení. Stává se rovněž, že odcházejí na radu některého z nositelů kárné pravomoci, který se tímto způsobem vyhne nemilé povinnosti podat kárnou žalobu. Stavovská solidarita je síla mravnost lámající.
Přesto Jiří Pospíšil projevil nad jeho resignací značné rozhořčení, částečně přímo, částečně ústy svého náměstka pro zvěstování špatných zpráv Filipa Melzera, který v televizním vystoupení nařkl Pavla Kučeru z obcházení zákona.
Připomínám, že Pavel Kučera byl místopředsedou Nejvyššího soudu ČR od jeho založení až do odchodu do důchodu v sedmdesáti letech. Zasloužil se o vybudování soudu podstatně více než jeho předsedkyně. Prošel celou svou soudcovskou kariérou bez výhrad ze strany nadřízených, kolegů a veřejnosti. Až na sklonku své dráhy spáchal dva smrtelné hříchy, které se mu vymstily.
Nejdříve si znepřátelil svou dlouholetou kamarádku exprokurátorku Marii Benešovou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni, když se ve sporech kolem kauzy „katarského prince“ postavil na stranu ministra spravedlnosti Pavla Němce a nakonec se s ním i spřátelil. Marie Benešová se mu za to později pomstila tím, že ho zahrnula do seznamu členů „protistátního spikleneckého centra“ zvaného „justiční mafie“, při jehož vytváření zúročila zkušenosti prokurátorky protiprávního režimu.
Později se Pavel Kučera postavil na stranu prezidenta republiky ve sporu s Ivou Brožovou, když se vzepřela proti rozhodnutí o odvolání z funkce. Tím si ji proti sobě nesmírně popudil, což se pak mimo jiné projevilo v tom, že se nestyděla ujmout se role kárné žalobkyně v ostudném procesu proti němu. Když už mu po resignaci nemohla jinak ublížit, v posledních dnech jeho působení u soudu mu změnou rozvrhu práce soudu nezákonně znemožnila výkon funkce soudce. Po sedmnácti letech služby opustil budovu Nejvyššího soudu ČR bez oficiálního rozloučení.
Výlevy zlosti Jiřího Pospíšila a Filipa Melzera jsem se okrajově zabýval v článku „Střípky z absurdistánské současnosti“, který vyšel například 27.května 2011 na Neviditelném psu (zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/justice-stripky-z-absurdistanske-soucasnosti-flg-/p_politika.asp?c=A110526_213333_p_politika_wag) a lze jej nalézt také na internetových stránkách spolku Šalamoun, na Politikonu a jinde. Měl jsem k tomu zvláštní důvod: v téže době, kdy výše zmínění pánové hanobili ctihodného soudce Pavla Kučeru, jsem se dověděl, že jiný soudce, který včasnou resignací předešel kárné žalobě s návrhem na zbavení mandátu, byl nedávno stejným ministrem jmenován státním zástupcem. Vznikl mu tím pracovní poměr bez zkušební lhůty na dobu určitou do dosažení zákonem stanoveného věku. K případnému odvolání by muselo proběhnout složité správní řízení s nejistým výsledkem.
Pan ministr se usvědčil z používání dvojího metru: co u jednoho pár dní před odchodem do důchodu bylo mravním pokleskem a obcházením zákona, u jiného nebylo překážkou pro jmenování do funkce, která je nároky na kvalitu osobnosti blízká funkci soudce a jmenovaný ji bude vykonávat mnoho let.
Důvodem, pro který tehdy panu soudci hrozilo kárné stíhání, byl mimořádný rozsah nedodělků. Ale i dříve se v jeho činnosti vyskytovaly varovné příznaky: nepovažoval za obtížné procesním trikem obejít ústavní nález, jímž byl zrušen rozsudek, a obžalovaného odsoudit znova na základě původní obžaloby, a jeho příkazy k domovním prohlídkám v jiném řízení zrušil nálezem Ústavní soud ČR.
Bývalý soudce prošel výběrovým řízením daleko od svého původního působiště. Jeho jmenování není individuálním pochybením jmenujícího ministra, ale systému vyhledávání a výběru uchazečů o funkce v resortu spravedlnosti. Hříšník je velmi inteligentní, dynamický člověk a kvalitní právník, který by se jistě snadno uživil jako advokát a je možné, že šel do sebe a v další části své kariéry se již žádného kárného provinění nedopustí. Přesto je na místě hovořit o selhání systému, protože soudci a státní zástupci se před veřejností předvádějí jako lidé s ctnostmi téměř božskými a ostatně náročnost jejich povolání a zejména obrovská moc nad stranami řízení a dosah jejich zásahů do lidských osudů opravňuje společnost, aby požadovala, aby tito služebníci státu se ctnostmi nejen holedbali, ale také je skutečně měli. Ač je to kruté, výjimky by se neměly připouštět.
Skutečnost, že právě tento soudce využil mezery v zákonech a vrátil se oknem do resortu, z kterého dveřmi utekl, mne osobně ale příliš nebolí. K věci bych se již nevrátil, nebýt překvapení, které mi připravilo Pospíšilovo ministerstvo dopisem z 6.10.2011. Sdělilo mi, že prošetřilo „můj podnět z 27.5.2011“ a zjistilo, že dotyčný bývalý soudce a nyní státní zástupce „nebyl a není trestně stíhaný a pro funkci státního zástupce splňuje všechny předpoklady, včetně předpokladu bezúhonnosti“. Pod dopisem je podepsán ředitel odboru dohledu, jenž je státní zástupce, „vypůjčený“ z Vrchního státního zastupitelství v Praze. I když není podepsán osobně ministr, obsah dopisu zapadá do linie jeho dřívějších rozhodnutí, proto jeho politická odpovědnost za něj je nesmazatelná.
Zjevné nemravnosti se tak dostalo úředního schválení úřadem, který by měl neústupně bdít nad bezúhonností soudců a státních zástupců.
Stojí za zmínku, že dlouhá lhůta mezi přijetím podání a jeho vyřízením je u stížností a u podnětů ke kárnému řízení u tohoto úřadu častá. Stížnost podle zákona o svobodném přístupu k informacím z 12.5.2011 pan ministr nevyřídil vůbec, ačkoli povinnost a procesní lhůta vyřízení jsou dány zákonem. K opuštění arogantního postoje ke stěžovateli jej nevyvedla ani zpráva, že jsem podal správní žalobu proti nečinnosti.
Čtěte také: