Těžký život cikána
Jednoho takového znám už dlouho. Kamarádi sice zrovna nejsme, ale nic to nemění na tom, že jsem si ho vždycka vážil, mimo jiné proto, že výrazně vyčníval z šedivé škatulky, ve které máme celou romskou minoritu nacpanou.
Snědá pleť, široký knír, chlap jak hora. Co ho znám, vždycky chodil do práce. Dělal někde u vodohospodářů, jak to tak bývá, v létě v tílku, v zimě ve vaťáku, prostě pořád venku. Paní si vždycky jako uklízečka taky práci lehce našla. Bydleli v malém paneláčku s rodinou, dvě děti, poněkud hlučnější, ale řekl bych v rámci normy. Mnohem důležitější určitě je, že obě chodily, alespoň do školy, pravidelně a slušně oblíkané. Co se týče romské minority, oni byli přesně ta vyjímka, která potvrzuje pravidlo.
Čas běžel, děti vyrůstaly a přestože byly vychovávány podle mě velmi solidně, nevyhnuly se vlivu vlastní komunity, tedy té menšinové většiny, která výše uvedená pravidla ani zdaleka nectí. A stalo se tak, že starší syn ukončil učňák těsně před maturitou, aniž by se o ni alespoň pokusil, vše pod velmi silným, negativním vlivem vrstevníků. Otec si ho sice podal, ale co naplat, vrátit se to nedá. Mladší dcera velmi záhy přišla domů těhotná a byla nucena řešit úplně jiné problémy, než je vzdělání. A tak se během relativně krátké doby stalo něco, co dokonale rozbilo vše, co se rodiče snažili roky budovat.
Děti na hraně dospělosti bez práce, bez příjmu, ale díky bydlení u pracujících rodičů také bez nároku na sociální dávky. Rodina s mnohem vyššími výdaji, ale pořád jen s příjmy dvou stárnoucích rodičů...
Splácení účtů se začalo zpožďovat…
Jednoho dne přišla obálka s modrým pruhem. Těžko říct, co v ní bylo, události ale nabraly rychlý spád.
V bytě, kde bydleli, už se pomalu dokončuje rekonstrukce novým nájemníkem a rodina, která ještě donedávna čněla z řady jako ta nejsvětlejší vyjímka, jako důkaz toho, že to jde, dnes bydlí na druhém konci města, v paneláku stejně sociálně vyloučených. Nikdo z nich už nepracuje, všichni žijí z docela přijatelných sociálních dávek…
Ani ten chlap jak hora to neustál.
Proč takto končí i lidé, kteří se doopravdy snaží? Multikulturalisté mohou donekonečna vykřikovat, potřebujeme další peníze na řešení sociálního vyloučení, musíme jim pomoct…
Houby. Takto nikdo nikdy nikomu nepomůže.
Jediným důvodem, proč byli systémem sešlapáni i slušní lidé je systém samotný. Pokud by starší syn neviděl své vzory ve vrtevnících, kteří nepracují a přitom se mají dobře, protože „stát“ se o ně postará, zůstal by mu vzor ve vlastním otci, který se skutečně roky snažil, aby vzorem byl. Pokud by viděl ve vrstevnících vyděděnce, kteří jsou denně nuceni pro svou lepší existenci alespoň něco udělat, nikdy by se nikomu takovému nechtěl ani podobat a školu by dokončil.
Pokud by mladší dcera neviděla příklady z romské komunity, že stačí mít co nejdříve dostatek dětí a „stát“ se postará, možná by si taky dávala trochu větší pozor. A možná by i dostudovala, co vím prospěch měla vždycky slušný.
A tak solidní cikánská rodina podlehla našemu štědrému sociálnímu systému a zařadila se poslušně do šiku desetitisíců sociálně vyloučených spoluobčanů, beze špetky naděje na zlepšení…
A teď mi prosím vážení multikulturalisté odpovězte, takhle si představujete sociální začleňování?
(Na závěr jen poznámka, tento příběh a postavy v něm uvedené JSOU skutečné…)
Čtěte také: