ČSSD: Vzhůru k novému krachu?!
Volby se blíží a sociální demokracie se snaží napravovat, co se dá. Pragmatickou hrou si středové voličstvo získává v nejvyšší sféře premiér Paroubek. To je však jen nový, pravda, zatím celkem úspěšný, make-up.
Přepudrovat fasádu však nestačí, ČSSD se musí změnit vnitřně, aby ji neskolila další případná krize, ať už vyvolaná jakkoliv a kýmkoliv.
Ve Sněmovně tak veřejnosti nastavuje přívětivější, „novou“, tvář její předseda, socialista Lubomír Zaorálek. Ten je nyní horlivým propagátorem Etického kodexu poslance, jenž má na bázi gentlemanských dohod zdravým způsobem omezit lobbing v prostorách Parlamentu, ale i přestupování poslanců mezi jednotlivými kluby a lá Petr Kott či zaměstnávání rodinných příslušníků v pozicích asistentů.
Na stranické úrovni se pak image „strany růže“ snaží zlepšit poslanecký veterán Michal Kraus, rekordman v počtu let strávených v poslaneckých škamnech – zákonodárství jej živí od roku 1986. Kraus má nyní coby šéf poslaneckého klubu na starosti vypracování vnitrostranického kariérního řádu. Ten ve své současné podobě povede ke stavu, kdy bude každý zájemce o místo na socialistické kandidátce ocejchován podle několika kritérií – například podle délky členství, umístění na žebříčcích popularity, počtu funkcí ve stranické hierarchii, ale i podle znalosti cizího jazyka a dosaženého vzdělání.
Po vleklých kauzách rozklížená sociální demokracie jakoby se snažila přesvědčit samu sebe i veřejnost, že nyní už chce jít po správné stezce – po stezce řádu a pravidel.
Problém je v tom, že kýženou cestičku prošlapávají ti samí lidé, kteří ji v minulých letech pomohli spolehlivě zakrýt pod nánosy svých afér či alespoň nečinného přihlížení k nim.
Kariérní řád svojí koncepcí dává největší šance vyhaslým figurám – Grossovi, Buzkové či samotnému Krausovi. Ptejme se. Jde-li straně o skutečnou obrodu, proč tolik záleží na délce členství v partaji? Proč mají takový význam žebříčky popularity, když jejich dlouholetý miláček Gross stranu málem potopil? Proč kariérní řád utváří nejvysloužilejší z vysloužilých, který svoji kariéru budoval za totálně odlišných podmínek v době, kdy doznívala normalizace a heslem doby byla „přestavba“? A k Zaorálkovi. Proč Etický kodex, jakkoliv potřebný, prosazuje nyní a nikoliv v době po Kottově aféře? Proč až teď, když Sněmovně „velí“ od léta 2002?
Sociální demokracie se tak snaží o nápravu, až zabředává do těch samých kolejí, jež ji přivezly na pokraj krachu. Nebo lépe: snaží se veřejnosti namluvit, že kostrbatá jízda ve tytýchž rozlámaných kolejích je vlastně hladkým tryskem novým koridorem.
Stana a její představitelé opět marketinkově upřednostňují obal před náplní; zdá se, že jim nejde o věc samu, nýbrž o to, jaký signál vyšlou voličstvu. A navíc, obal tvoří zas ti, co už jednou předvedli, a málem na to doplatili, že náplň je jim šum a fuk.