Aktivistická ČT se chová jako za normalizace
Veřejnoprávní televize má přinášet občanům pravdivé a vyvážené informace jako neutrální materiál pro vytváření jejich nezávislých názorů. Česká televize na tuto zásadu dávno zapomněla a naopak se silně angažuje ve prospěch vytváření záporného obrazu stran a lidí, kteří se z nějakých důvodů nelíbí jejím redaktorům, či spíše jejich loutkovodičům. Kdo a na základě jakých hledisek vybírá oběti jejího zájmu, není veřejnosti známo.
Trvalkou záporné politické agitace je strana Věci veřejné, v ní zvláště Vít Bárta a v těsném závěsu za ním Radek John. V poslední době ČT věnovala velké úsilí štvanici na Ladislava Bátoru a Petra Hájka, některé redakce občas s chutí trkají do hlavy státu v bláhovém sebepovznášejícím dojmu trpaslíků, že ho intelektuálně převyšují (když je to bez rizika, proč by si toho neužili?). V posledních dnech ČT zacílila výjimečně také na předsedu vlády.
V případě posledního vydání pořadu Otázky Václava Moravce došlo dokonce k přímému zneužití moci televizní obrazovky k vyřizování moderátorových účtů s hlavou státu. Pan prezident nedávno označil Otázky za plytké, rozmělněné, šťourající se v detailech a moderátorův styl vedení diskuse přirovnal ke křížovému výslechu. Nakonec projevil znechucení nad tím, že Václav Moravec z obrazovky oznamuje, o čem se po pořadu bude mluvit v české politice, jako by se o tom nerozhodovalo na středečním zasedání vlády, ale právě v jeho pořadu.
Václav Moravec, znervóznělý kolujícími pověstmi o připravovaném zrušení jeho pořadu, mu to okamžitě vrátil. Vytáhl znova stokrát obehranou a stokrát vysvětlenou lapálii s chilským protokolárním perem, přičemž ve spojení s jménem prezidenta zaznělo i slovo „kleptomanie“.
Poskytl pak prostor Karlu Schwarzenbergovi, aby komentoval prezidentovo vystoupení při tradičním přijetí českých diplomatů a zvláště jeho kritická slova v rozhovoru pro ostravskou televizi o ministrově pasivitě na tomto shromáždění. Byla to z jeho strany úspěšná zlomyslnost, neboť se na ni nechal nachytat mluvčí Hradu, podle jehož vyjádření se Karel Schwarzenberg snížil k útoku na prezidenta.
Ovšem nebýt přecitlivělosti mluvčího Hradu, úspěch by se nedostavil. Ve vystoupení ministra zahraničí nic útočného nebylo. Karel Schwarzenberg naopak věcně a se svým osobitým humorem vysvětlil chování své i prezidentovo. Skutečnost, že pan prezident a vláda mají odlišné názory na některé prvky naší zahraniční politiky, není ničím novým, natož pobuřujícím, takže její „odhalení“ nelze považovat za útok. V demokraciích se takové věci stávají. Ostatně jako první o ní hovořil pan prezident. I v časech, kdy na Hradě sídlil TGM, se s pejorativním přízvukem mluvilo o „hradní politice“. Jména pomlouvačů upadla v zapomnění, ale jejich snažení Tomáši Masarykovi na velikosti neubralo. Stejně tomu bude i v případě „hradní politiky“ Václava Klause.
Ani výrok, že se Karel Schwarzenberg při proslovu pana prezidenta dobře bavil, by se ho neměl dotknout, protože si je určitě vědom jak ministrova svérázného smyslu pro humor, jehož cílem nikdy není urážka, tak jeho vysokých lidských a profesionálních kvalit. Ministrovo vysvětlení jeho pasivity na shromáždění diplomatů hodnotím jako jemný vzkaz na Hrad, že pan prezident nedocenil skutečnost, že Karel Schwarzenberg má ve svém myšlení geneticky zakódovanou povinnost sloužit českému vladaři, což mu nedovoluje s ním polemizovat na shromáždění, na němž je hostitelem. Vyslání vzkazu považuji za prospěšné, protože by mohlo přispět k zmírnění politováníhodného nesouladu mezi dvěma nejhodnotnějšími osobnostmi české politické scény.
Zajímavější je útok na Petra Nečase kvůli odsunutí projednání mininovely zákona o státním zastupitelství s tím, že předseda vlády dává přednost vyřešení právních poměrů státního zastupitelství rozpracovaným komplexním zákonem. Česká televize ho napadá za historicky první projev nesouhlasu s názorem ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Nepřekvapuje, že se do toho pustil Václav Moravec. Vrabci na pražských střechách si dávno cvrlikají o mimořádně dobrých vzájemných vztazích s Jiřím Pospíšilem, který dostává v Otázkách Václava Moravce nápadně často prostor pro zviditelňování své skvělosti. Okolnost, že se přidala i redakce zpravodajství, nasvědčuje tomu, že se Petr Nečas odvážil samostatného kroku, jímž někomu hodně bolestivě šlápl na palec.
Česká televize viní předsedu vlády, že odsunutím rozhodování o mininovele zákona o státním zastupitelství ohrožuje nezávislost státních zástupců a tím snižuje účinnost boje proti korupci. Pochybuji o tom, že hlasatelé tohoto nesmyslu vědí, co mininovela obsahuje. Pokud se mýlím, znamená to, že se rozhodli vědomě škodit státu.
Pověst státního zastupitelství byla silně otřesena důsledky zásahu státních zástupců ve prospěch bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka a na něj navazující „války žalobců“. Proto Jiří Pospíšil, sám capo di tutti capi pachatelů této nepřístojnosti, během předvolební kampaně v r.2010 sliboval ráznou nápravu poměrů ve státním zastupitelství. Vyvolal ve voličích dojem, že počátkem roku 2011 by měl nastoupit nový nejvyšší státní zástupce a měl by vstoupit v platnost nový zákon o státním zastupitelství. Státní zastupitelství se pak mělo jako švihnutím proutku změnit ve skvěle fungující úřad.
Skutečně se mu podařilo kvalitním nástupcem nahradit Renatu Veseckou, ztrapněnou hlavně účastí na záchraně Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci. Nový nejvyšší státní zástupce je muž na svém místě a nic na tom nemění ani skutečnost, že nebyl vybrán veřejným konkursem, ale obvyklou metodou „kamarád přivedl kamaráda kamarádů“, vylepšenou o blahovolné posvěcení souhlasem plzeňského „kmotra“ ODS Romana Jurečka. Zdání, že Jiří Pospíšil během osmnácti měsíců působení vlády Jana Fischera nelenil a má návrh nového zákona o státním zastupitelství „v rukávě“, se ale záhy rozplynulo. Ve skutečnosti neujasněnost nové koncepce státního zastupitelství byla tak zásadní, že na novele zákona se ještě stále pracuje, přičemž těžiště práce přešlo na Nejvyšší státní zastupitelství ČR.
Aby nebyl přistižen při klamu, předložil Jiří Pospíšil vládě aspoň malou novelu zákona o státním zastupitelství, která je sice zajímavá, ale řeší jen velmi úzký okruh problémů, jejichž nová právní úprava není v této chvíli nezbytná.
Mininovela upravuje poměry vedoucích státních zástupců. Především zavádí pevné funkční období, odstupňované podle postavení v soustavě. Během funkčního období by vedoucí státní zástupci měli být odvolatelní jen rozhodnutím kárného soudu, čili by byli téměř neodvolatelní. Zavádí také kvalifikační kritéria pro funkce vedoucích státních zástupců a lesku postavení nejvyššího státního zástupce má dodat jmenování prezidentem republiky. Není v ní zakotvena zásada obsazování vedoucích funkcí veřejným konkursem, jejíž uplatnění by bylo účinnou ochranou před pletichami politiků při výběru vhodných uchazečů.
Na okraj poznamenávám, že kdyby se ministr spravedlnosti ucházel o práci vedoucího státního zástupce, podle zaváděných kvalifikačních kriterií by v nejlepším případě dosáhl na funkci okresního státního zástupce.
Aby veřejnost pochopila, proč je kolem odsunutí projednání mininovely tolik křiku, měla by si především uvědomit, že v současnosti není se stavem státního zastupitelství spokojen téměř nikdo. Účinky „kauzy Čunek“ na veřejné mínění dosud nedozněly, a již je veřejnost pobuřována novinářskými zprávami o „zametání pod koberec“ velkých kauz s podezřením na korupční ovlivnění. Na špatnou práci státních zástupců si stěžují policisté, jimž se tu nelíbí odnímání rozpracovaných případů či jejich zastavování, tu jim naopak vadí, že jsou nuceni vyšetřovat (dle jejich mínění) nesmysly. Jsou známy případy odchodů zkušených kriminalistů od policie, znechucených zastavením velkého případu (jde např. o kauzu „České pivo“, zastavenou bývalým vojenským prokurátorem Ladislavem Letkem, působícím na pražském „vrchním státním zametačství“). Stěžují si soudci, kteří dostávají na stůl nedostatečně doložené obžaloby a musí ztrácet čas namáhavým doplněním dokazování. Nespokojenost panuje i uvnitř státního zastupitelství, v němž si určitá část žalobců uvědomuje, že věci by se daly dělat jinak. Je zde i generační pnutí mezi normalizačními dinosaury a mladšími právníky bez zátěže z minulosti, ale dnes již s dostatečnou praxí pro uplatnění v obsazených vedoucích funkcích.
Souběh obecné nespokojenosti s nástupem nového nejvyššího státního zástupce, jenž má zlepšit úroveň práce státního zastupitelství, přináší hrozbu „padání hlav“. Když nastoupila Renata Vesecká, začala uskutečňovat poměrně rozsáhlé personální změny. Měla pro to příznivé podmínky: z počátku za ní stál důsledný ministr Pavel Němec, později v ní předseda vlády Mirek Topolánek viděl záruku omezování vlivu bývalých předlistopadových prokurátorů, dosud hýčkaných exprokurátorkou Marií Benešovou (17 let praxe ve službách protiprávního režimu). Také Pavel Zeman začal s personálními změnami a není žádná záruka, že by v nich nemohl v budoucnu pokračovat.
Asi 40% státních zástupců jsou bývalí prokurátoři a vojenští prokurátoři předlistopadového režimu, vesměs bývalí „kovaní“ komunisté, tedy dobrovolní vykonavatelé represivní politiky protiprávního režimu, držitelé obrovské moci nad spoluobčany. Dosud drží většinu vedoucích funkcí ve státním zastupitelství. Například tři nejdůležitější místa na NSZ obsadili bývalý vojenští prokurátoři, náměstek pražského vrchního státního zástupce dohlížel na „zákonnost“ policejních zásahů proti demonstrantům v době „palachiády“ a s přijetím „kauzy Čunek“ do působnosti krajského státního zastupitelství souhlasil bývalý dozorový prokurátor nad StB.
Jak „staří osvědčení soudruzi“ ve vedoucích funkcích, tak podílníci „kauzy Čunek“, tak státní zástupci, odpovědní za neúspěchy při objasňování velkých kauz, poznamenaných podezřením na korupci, se cítí ohroženi ve svých existenčních jistotách. Proto touží po přijetí Pospíšilovy novely. Jejich pověření vedoucí funkcí by sice po nějaké době vypršelo, ale není to otázka týdnů, a mimo to jejich minulost by je nevylučovala z uchazečství o nové jmenování na pevné funkční období. Ten, kdo odsouvá mininovelu, útočí na jejich existenční jistoty.
Pokud v této souvislosti všichni obhájci mininovely křičí o útoku na nezávislost státních zástupců, klamou veřejnost: nezávislost v jejich pojetí ve skutečnosti znamená nesesaditelnost vedoucích státních zástupců.
Veřejnoprávní televize se tak ke škodě státu dala do služeb normalizačních dinosaurů na státním zastupitelství. Nový generální ředitel by se nad jejím chováním měl zamyslet a učinit přítrž pokračování nepřístojností tohoto druhu. A Otázek Václava Moravce je již také dost, snad až příliš…
Čtěte také: