Nepříčetní eurolídři? Asi ano.
Oliver Andrásy, humorista (Týždeň, 22. 08), se pozastavuje nad zdánlivou nepříčetností europolitiků a zcela mrzoutsky dokládá, že za vše může většinová demokracie blbců, kdežto chudáci politici, mají-li uspět, tak se musí podprůměru přizpůsobit. Nevím, nevím. Mám vážné pochyby, že politická elita stanoví výrazný nadprůměr, přesto, že se za něj nepochybně považuje. Intelekt totiž musí rezonovat se zdravým rozumem, jinak se stane intelektualismem a propadá ideologiím, bludům a pověrám.
Také se mi nezdá, že by se oportunismus, boj o koryta, virtuální diskuse, stranické “pravdy“, ješitnost a posedlost po nezasloužené cti a slávě, nemluvě o korupci daly vysvětlit nezbytností života pod tlakem voličů. Spíš to vypadá, že si tzv. politická elita vytváří vlastní konformně oligarchické prostředí a úspěšně odmítá diktát většiny – vždyť většina Evropanů je pro trest smrti, přísnost ve školách, zákaz imigrace muslimů, je proti profesním kvótám pro ženy, multikulturalismu, anti-diskrimaci, euru, rozšiřování unie a dalším oblíbeným koníčkům politiků. Jako politickou třídu, existující do značné míry nezávisle na většinovém názoru a na společnosti, ji nejlépe popsal maďarský filosofující ekonom Anthony de Jasay (The State), který vešel do historie jako autor dvoutřetinového principu všeobecné demokracie, jímž voliči ožebračují společnost a potažmo i sami sebe. Tohle měl zřejmě Andrasy na mysli.
Jestliže dvě třetiny lidí v každém státě mají podprůměrný příjem, tak je politici mohou snadněji přesvědčit, aby ožebračili tu bohatší třetinu, nemluvě o tom, že slibují nekonečné zvyšování životní úrovně, na které nemají žádný vliv. Hospodářství mohou jen ničit nebo mu nepřekážet. Proto byla většinová (neústavní) demokracie pro Aristotela nejhorším z politických uspořádání – ochlokracií (ochlos = holota). Povědomí, že stát není totožný se společností, není bohužel ve většině evropských zemí samozřejmé, zvláště když vznikly z nacionalismu a je tzv. náš. Stát se chce na úkor společnosti stále rozšiřovat a společnost by ho měla brzdit.
A co na to europolitici? Vytvořili si z mezistátních smluv stát nový, nadnárodní, na demokracii značně nezávislý. A výsledek? Ještě nedávno svorně tvrdili, jak společná měna sníží transakční náklady a zvýší životní úroveň? A stane se na věčné časy svorníkem nového národa E pluribus unum, jak je to na pečeti amerického státu (národa). Stal se pravý opak. Hospodářství začalo po přijetí ještě před hypoteční krizí okamžitě stagnovat a po krizi dotačního eura teď všechny pěkně rozeštvává. Nejen nafouklý sociální stát (a byrokracie), ale také euro a německé úrokové míry vytvořily špatné investice (bubliny) a krach tří států. Cožpak mohli politici ve Španělsku a Irsku tušit při vyrovnaném rozpočtu, že mají problém se společnou unijní úrokovou mírou? To je, jako byste chtěli po slovenské vládě, aby věděla jaká je inflace v Bratislavě a jaká v Humenném. Ještě štěstí, že není Humenné samostatným státem. Vzpomínáte? Lisabonská smlouva protlačená proti vůli lidu měla umožnit větší akceschopnost unie a místo ní se zrodil ústřední výbor Merkozy. Něco se teď do smlouvy přidá, něco škrtne, ale ve skutečnosti už žádná pravidla, jak je v demokracii zvykem, platit nebudou. Teď si vymyslili, že je euro totéž co unie, a přitom deset států euro netrápí. Dokonce tvrdí, že rozpad eurozóny by byl hospodářskou tragedií, jako bychom právě my nevěděli, jak snadno se rozdělila československá koruna. A víru, že na základě fiskální unie se národy sjednotí a budou svorně a radostně chudnout, může hlásat jenom šílenec.
Ano, zdravý rozum lidu má dlouhé vedení, vždyť je také politiky neustále potlačován a oblbován. Už také není tak selský, jak býval. Něco snad ještě zbylo z lidové moudrosti kolektivní zkušenosti předávané z generace na generaci v úslovích a lidových písních. Je to naše jediná záchrana.
Čtěte také:
Co kdyby Izrael vyhlásil fatwu nad ochotníky z Bruselu?