Rusko může být náš spojenec, nikoli však přítel
21. století bude obdobím multilateralizace mezinárodních vztahů. Bipolaritu a následnou „postsovětskou“ unilaterální dominanci Spojených států nahradí nový, historicky bezprecedentní model globálního uspořádání. Dle Fareeda Zakarii bude v tomto měnícím se systému „Amerika pouze rovnějším, mezi mnoha rovnými“.
Modernizace a westernizace ovlivněné výraznými regionálními odlišnostmi a specifiky, přinesly Číně, Indii, Nigérii, Rusku a dalším nárůst ekonomicko-politického vlivu. Tato decentralizace rozhodování spolu se sílící pozicí nevládních organizací a think tanků, vytvářejí tlak na komprehensivnější mezinárodní spolupráci, revizi stávajících mechanismů a hledání nových způsobů dosažení, pro světové společenství efektivního, konsensu. Jakou roli bude hrát transformující se Rusko?
Složitý proces obnovy
Po ztrátě Baltu na počátku 90. let, Ukrajiny, středoevropských zemí a na suroviny bohatých Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu, se „nové Rusko“ stalo relativně marginálním hráčem na světovém kolbišti. Boris Yeltsin, nastoupivší do úřadu prezidenta po potlačeném puči v roce 1991, chtěl Rusku vrátit statut supervelmoci, jejímž pozůstatkem bylo pouze vlastnictví velkého množství jaderných zbraní a velikost armády – ovšem o akceschopnosti této lze, i díky neúspěchům v Afghánistánu, úspěšně pochybovat. Implementace kapitalismu, volnotržní ekonomiky a všeobecná westernizace vyústily v několik ekonomických a politických krizí, devalvaci rublu a minimalizaci výšezahraničních finančních rezerv. Netransparentní privatizace přinesly rapidní nárůst korupce a vlivu organizovaného zločinu. Až rok 2000, nástup Vladimira Putina a konstantní růst světových cen ropyobrátily ruským kormidlem ze směru „bída“ zpět na kurz „supervelmoc“.Od roku 1999 do roku 2008 ruská ekonomika nepřetržitě rostla a po krátké recesi v roce 2009, se opět vydala směrem vzhůru. Výše ruských finančních rezerv dnes dosahuje téměř 550 miliard $, reprivatizace tehdejšího prezidenta Putina zefektivnila fungování ekonomiky. Ovšem nárůst prosperity je spojen s oslabováním demokratických mechanismů, sám Putin hovoří o „managed democracy“. Vedení země je de facto rozděleno mezi dva subjekty – Kreml a FSB, nástupce KGB, média a opozice jsou pod drobnohledem státní moci. M. Stürmer, německý akademik a spisovatel oruské demokracii napsal: „Vládci předstírají, že vládnou demokraticky, lidé předstírají, že je berou vážně“.
Gazprom jako nástroj zahraniční politiky
Vedle Kremlu a FSB je v Rusku ještě třetí klíčový hráč; Gazprom. Plyn a ropa jsou dominantní ruské exportní komodity, energetika klíčovým nástrojem ruské zahraniční politiky. Činnost Gazpromu je, k vzájemnému prospěchu, těsně koordinována vládou, (včetně personálního propojení; například D. Medveděv je bývalým ředitelem firmy). O společnosti se často hovoří jako o ruském ministerstvu energetiky. Investice giganta do nalezišť a projektů po celém světě, zejména pak do Evropy, je brilantní ukázkou sílící ruské soft power. Dnes Gazprom vlastní 35% podíl Wingas, 10% zásobovacího potrubí spojujícího Británii a Nizozemsko, uzavřel kontrakty o dodávkách a distribuci surovin s Turkmenistánem, Uzbekistánem a Kazachstánem, posiluje obchodní spolupráci se severoafrickými zeměmi.
Smlouvu s německým gigantem BASF o spolupráci při těžbě a objevování v oblasti Z Sibiře provázel nadšený slogan „z Jamburgu do Hamburku“. Ve vztahu k zemím EU je Gazprom klíčovým nástrojem ruských snah o fragmentaci organizace; jednotlivé státy dávají přednost individuálnímu jednání o cenách dodávaných komodit před dodržováním evropské koncepce společné energetické politiky. Rusku se tak daří oslabovat Unii jako celek a tím posilovat své mocenské postavení na kontinentu. Vliv Kremlu na činnost Gazpromu se ukázal v plné nahotě v roce 2004 po ukrajinské Oranžové revoluci. Ve všech evropských zemích závislých na ruském plynu došlo k okamžitému prudkému nárůstu cen (Ukrajina do té doby měla výrazně nižší sazby než například země Z Evropy).
I dnes Rusko manipuluje cenami, tato zjevná disproporcionalita odporující tržním mechanismům tvořícím cenu, je jednou z hlavních překážek vstupu Ruska do WTO. Rusko tímto krokem poslalo světu zprávu, že představa demokratické Ukrajiny se mu nezamlouvá. Po anexi Kosova vzplanul mezi EU a Ruskem souboj o přízeň srbské metropole Bělehradu. Evropskou nabídku stabilizačních mechanismů a podpory vstupu do organizace marginalizovala nabídka Gazpromu. Ten, jménem ruské vlády, garantoval Bělehradu klíčovou roli při distribuci plynu do Z Evropy. Společnost posílila svou obchodní pozici, Rusku Gazprom zajistil permanentní vliv v JV Evropě.
Vedle energetického monopolu (těžba, rozvod, výroba i distribuce) na ruském území, Gazprom vlastní několik novin, televizních stanic a internetových serverů; všechny jsou pochopitelně nakloněny vládnoucímu režimu. „Rusko je Gazprom, Gazprom je Rusko“, poznamenal výše citovaný M. Stürmer. Chce-li být Evropa v budoucnu schopna efektivního nátlaku na Rusko, musí se nejprve zbavit závislosti na jeho surovinách.
Zájmová shoda s ostatními velmocemi
Vedle energetického expanzionismu jsou primárními zájmy ruské zahraniční politiky pro 21. století: boj proti terorismu (se kterým má zejména na Kavkaze velké problémy), dodržování jaderné proliferace (zabránit šíření a růstu počtu jaderných zbraní ve světě), zajištění ekonomického růstu a to prostřednictvím exportu a lákáním zahraničních investic do země (k tomu je třeba sekuritizace právního prostředí, efektivizace a vyšší předvídatelnost soudního systému). Hlavní zahraničně-politické zájmy Ruska jsou téměř identické s cíli ostatních velmocí. Proto nelze Rusko považovat za vojenskou hrozbu a destabilizátora nově se formujícího globálního uspořádání. Z militantního hlediska musí být Rusko především schopno efektivně potlačit partyzánský odboj na svém území, případně řešit potenciálně vzniknuvší lokální konflikty. Bezpečnost z globálního hlediska
Rusku garantuje vlastnictví jaderných zbraní. Esenciálním úkolem globálních mocností je nalézt fungující model vzájemné spolupráce, v němž bude Rusko efektivně participovat. Pouze supervelmocem je Rusko ochotno udělat ústupky ve prospěch nalezení kompromisu. Otázkou je vliv EU, která je Ruskem akceptována jako obchodní, nikoliv jako vojensko-bezpečnostní nebo zahraničně-politický partner. Nejen energetická emancipace, ale rovněž konstituování plně funkčního a legitimního zahraničně-politického aparátu, je nezbytným předpokladem posílení vlivu Evropy na ruské rozhodování
V nadcházejících dekádách lze s Ruskem počítat jako se spojencem, a to v mnoha ohledech. Ovšem nelze ho brát jako přítele. To ale neplatí pouze o Rusku. Jak řekl Lord Palmerston „Státy nemají trvalé spojence, pouze trvalé zájmy“. Z honosného Kremlu jistě občas zazní chladné, varovné prohlášení, občasná výstraha v podobě vojenského cvičení nebo jiná demonstrace síly. Ale dokud budou zájmy Ruska ve shodě se zájmy většiny globálního společenství, skutečná hrozba Evropě, ani světu nehrozí.
Filip Tuček (tucek.filip@seznam.cz) je studentem Vysoké školy mezinárodních vztahů. Dlouhodobý stážista v Středisku bezpečnostních a ekonomických studií a poslanecký asistent. Nezávisle publikuje v několika médiích.