Bátoriáda
Dění okolo osoby Ladislava Bátory začíná připomínat tragikomedii. Zpočátku šlo
o „pouze“ o nové dějství vícedílné hry (snad tragédie), jejímž leitmotivem byl boj mezi
pravdoláskaři a jejich odpůrci. Aby nedošlo k nedorozumění, stručně přiblížím, koho těmi
pravdoláskaři míním; jde o příznivce idejí Václava Havla a okruhu kolem něj, které jsou
podobně konstruktivistické jako tzv. vědecký socialismus, pouze mu dávají „lidskou“ tvář.
Jsou výrazem zklamání z pokusů o převedení marxistické teorie do praxe, jehož neúspěch
vedl k vymyšlení konceptu komunitarismu, tedy jakési třetí cesty mezi kapitalismem a
socialismem. Fabuli ani syžet předchozích půtek snad netřeba znovu reprodukovat.
V několika posledních dnech ovšem děj graduje a získává nový rozměr. Ve hře se začínají
objevovat nové postavy a proměňuje se i jejich mluva.
Čeho jsme tedy vlastně svědky?
Svou stručnou analýzu (či interpretaci založenou úmyslně na aplikaci literárněvědné
terminologie) započnu okamžikem, kdy Pražané mohli spatřit, jak ulicemi starobylého
hlavního města naší republiky pochodují homosexuálové, kteří se podobnými akcemi snaží
společnosti vnutit názor, že jejich orientace je zcela normální a přirozená. Bez ohledu na fakt,
že není, má jejich počínání i další důsledky. Odhaluje, nakolik jsou novou ideologií, již
v českém prostředí prosazují pravdoláskaři a jež pro nás není o mnoho méně nebezpečná (viz
úvod) než hrozba komunismu v době první republiky, nakaženy i ty politické strany, které by
se proti ní měly jednoznačně vymezovat. Nejde o to homosexualitu jako takovou potírat, ale
pouze ji odsunout tam, kam patří, tedy do soukromí. V této zemi nejsou homosexuálové
diskriminováni, mohou dokonce uzavírat tzv. registrované partnerství, což již za hranicemi
soukromí je. Otázkou jinou je ovšem homosexualismus, jak ideologický proud, který je
v rozporu s tradicemi a kulturou naší křesťanské civilizace, pojmenoval prezident Klaus. Proti
homosexualismu musejí konzervativci vystupovat; jak ukázala akce Prague Pride, domněle
konzervativní strany tak nečiní, někteří dokonce této akci vyjádřili svoji podporu (zmiňme
zde alespoň pražského primátora Svobodu). Jakožto konzervativní subjekt proti převzetí
záštity nad akcí ze strany primátora i proti její podpoře ze strany velvyslanců protestovala
například Akce D.O.S.T. v čele s předsedou Bátorou.
Rozbouřilo se další kolo invektiv a snah odstranit „nepohodlného“ člověka z ministerstva.
Ministr Kalousek za „konzervativní“ TOP 09 označil L. Bátoru za „fašouna“ a rasistu, když
řekl: „…kdo v souvislosti s jakoukoli národností či barvou pleti používá slovo rasa, tak je
prostě rasista.“ Tento výrok poukazuje na naprostou neznalost a iracionalitu „konzervativce“
Kalouska, neboť on sám je nejspíš přesvědčen, že dělení lidského rodu na rasy vymysleli
nacisté. Možná si dokonce ani nepovšiml, že nevypadá úplně stejně jako jeho kolega, ministr
financí Jihoafrické republiky. Nebo se pan Kalousek pouze snaží být „politicky korektní“, a
zakrývat tak objektivně existující fakta.
Minulý týden se k útokům přidal i Karel Schwarzenberg. Podle názoru mnohých (např.
pana Gazdíka) si však urážky díky své autoritě ministra může dovolit. Zato níže postavený
ministerský úředník nikoli. Dalším podstatným rozdílem je, že ministr se do Bátory „pustil“
veřejně, zatímco L. Bátora, jehož reakce rovněž nebyla citově nezabarvená, tak učinil
soukromě. Pro urážku ministra má Ladislav Bátora pykat. (Nabízí se zde paralela
s masarykovským Československem, kdy konzervativní spisovatel Deml pouze citoval
Otokara Březinu, jenž o prezidentovi mj. řekl, že je hrdopych a pokrytec, a už byl obviněn a
souzen za porušení Masarykova majestátu dle zákona na ochranu republiky.)
Vedení TOP 09 využilo dalšího kola bátoriády k prosazování vlastních stranických zájmů,
při čemž si berou jako rukojmí občany České republiky, neboť se, jak prohlásili, nebudou
účastnit zasedání vládního kabinetu. Předseda Schwarzenberg dokonce záminku – tj.
Bátorovo působení na ministerstvu – přetvořil v příčinu, jež může vyústit v rozpad
vlády: „Když Bátora neodejde, tak půjdeme my. To je zásadní věc.
Buď jsme stále demokratická republika, nebo bereme fašismus jako docela zajímavý názor, který by měl být zastoupený na ministerstvu školství. To je pro mě důležitější než čísla v rozpočtu či otázka nějakého konzulátu v nějaké zemi.“ Tento výrok je vskutku pozoruhodný; nejenže má stejné prvky neznalosti a iracionality (ba demagogie) jako vystupování jeho místopředsedy, ale dokonce dokazuje, že národní zájem znamená méně než stranictví a že nejvyšší představitelé tzv. konzervativní strany jednají v souladu s ideologií, jež je s konzervatismem v protikladu.
Hra s názvem „Bátoriáda“ nyní nabývá tragikomického rázu – prvky tragické se táhnou
z minulosti a mají středobod v boji pravdoláskařů s jejich oponenty; poslední dobou je tragika
obohacena o boj na samotné pravici, v samotné vládě, jež začíná ohrožovat stabilitu
republiky. Komiku lze pak spatřovat v absurdnosti mnoha výroků, jdoucích zjevně proti
rozumu, požadavcích na odvolání ministra Dobeše, ve faktu, že TOP 09 až doposud Bátorovo
angažmá nevadilo, a v grotesknosti, jíž se některé motivy hry blíží. Otázkou zůstává, v jaké
fázi dramatu se spolu s protagonisty nacházíme a jaké peripetie je ještě čekají. Nicméně se
zdá, že katastrofa (v pojetí literárním) je zatím v nedohlednu.
Čtěte také: