Libye v rukách libyjského lidu. Je to opravdu důvod k jásotu?
Prezident Obama, australská premiérka Gillardová a další politici jásají, že je Libye opět v rukách libyjského lidu. Gillardová přidává, alespoň podle toho, co přinesli novináři, že „budeme libyjský lid podporovat v tom, co považujeme za cestu k míru a demokracii“. Nejsem arabista, ale nemyslím si, že po 40 letech vlády Kaddáfiho tuší „obyčejný libyjský člověk“, co znamená pojem demokracie.
A už vůbec si nemyslím, že se jeho mlhavé povědomí o demokracii shoduje s tím, jak ji vnímá západní civilizace. V drtivé většině arabského světa a subsaharské Afriky může vládnout pouze silný a nelítostný vůdce, který jen velmi zřídka dodržuje demokratické principy. V porovnání s ostatními africkými řezníky ještě ani ten psychopat Kaddáfi nebyl zas tak špatný.
Jsem si jistý, že v Libyi nastane po svržení Kaddáfiho režimu chaos. Vždy, když si začne vládnout lid, dopadne to špatně. Navíc, vládou lidu se ohání právě ti největší diktátoři. Proto „prolidové“ nadšení Obami a spol. příliš nechápu. Lid si neumí vládnout, lid je stádo ovcí, které potřebuje ovčáka.
Tento ovčí syndrom však určitě není vlastní jen arabům. Ve stejné či snad menší míře touží po vládě silné ruky také východoevropané. A to nemusíme ani chodit do Ruska. Jistě i v České republice, kde vládne „kapitalistický teror, korupce rozežrala naši za komunismu pracně vybudovanou morálku a naše děti nemají co jíst“, by mnoho mých spoluobčanů přivítalo toho svého BIG BROTHERA.
Pevně věřím, že NATO nebude tak bláhové a nepustí alespoň zpočátku ropu do rukou libyjského lidu. Když už jsme (ano „jsme“, není NATO a my, jsme jen MY) za těch několik měsíců prošustrovali na tuto zbytečnou válku tolik finančních prostředků, mělo by se nám to vrátit. Nejlépe začít s odčerpáváním ropy hned zítra. Dnes ještě povstalci NATO děkují za podporu. Už zítra ale budou probuzení islamisté na náměstích pálit vlajky velkého satana a budou požadovat odchod evropských okupantů.
To pak budou Obama a Sarkozy naříkat, jak jsou ti naši arabští bratří nevděční. Naštěstí tu ještě stále bude Sýrie, kde bychom si mohli spravit chuť. Svatá křížová výprava ve jménu Boha…tedy…ehm…demokracie může začít. Írán a Severní Koreu však raději vynecháme, takové dobrodružství by se možná nemuselo vyplatit.
Škoda, že jsme se nepoučili zkušenostmi z Iráku. Nepoučíme se nejspíš nikdy. Vrcholní představitelé západní civilizace trpí nevyléčitelným mesiášským komplexem o šíření demokracie do všech koutů našeho krásného nového světa. Není pochyb o tom, že taková chiméra západní civilizaci brzy zahubí. Nejde už dávno o to JESTLI, ale KDY.