Čunek a katarský princ se vracejí
Nedávná zpráva ČTK opět upozornila na trvalky zpravodajství z oblasti trestního řízení: na tzv. kauzy „Čunek“ a „katarský princ“. Jejich přezkumem se údajně zabývalo Nejvyšší státní zastupitelství ČR, které zjistilo, že v minulosti se v nich státní zastupitelství všech stupňů dopustila různých prohřešků. Nejvyšší státní zástupce prý uvažuje o kárných žalobách na viníky. Padla také zmínka, že podnět k přezkumu přišel z občanského sdružení Šalamoun.
Je pozoruhodné, že k uveřejnění došlo v době celotýdenního pobytu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana v zahraničí.
Zpráva ČTK obsahovala nepravdivý údaj o tom, že kauza Jiřího Čunka byla pravomocně ukončena soudem. Česká televize ji nekriticky přejala a šířila dále. Je to jen jeden z dokladů neodpovědnosti sdělovacích prostředků vůči veřejnosti: novinářům nestojí za námahu nahlédnout do archivu. Spoléhají se na to, že oVčané stráví cokoli, co jim k strávení předloží. Ve skutečnosti se věc Jiřího Čunka nikdy k soudu nedostala, proto jím ani nemohla být ukončena. Byla odebrána usnesením NSZ z 4. června 2007 přerovským orgánům dříve, než stačil vyšetřovatel podat státnímu zástupci návrh na podání obžaloby, dříve, než bylo jasné, že dozorující státní zástupce Radim Obst obžalobu skutečně podá. Trestní stíhání pak bylo jednou provždy zastaveno usnesením okresního státního zástupce v Jihlavě Arifa Salichova, které nabylo právní moc zásluhou nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké.
A opět: zpráva uvádí nepravdivě, že případ odňala a nově přikázala Renata Vesecká. Ve skutečnosti příslušné usnesení vydal tehdejší ředitel trestního odboru NSZ Stanislav Potoczek. Když pak kvůli tomu vypukl poprask, nejvyšší státní zástupkyně „naskočila do jedoucího vlaku“ a začala svého podřízeného vehementně bránit. Samozřejmě měla udělat něco úplně opačného.
Nemohu souhlasit se zveřejněnou zprávou ani ve výroku, že státní zástupce Arif Salichov pomohl Jiřímu Čunkovi, když jej zachránil před soudním projednáním jeho věci. Ve skutečnosti ho připravil o příležitost k věrohodnému a právně nezpochybnitelnému očištění jména.
Zákrok z 4. června 2007 a navazující opatření šokovala veřejnost a setkala se s nesouhlasem významné části státních zástupců. Vypukla „válka žalobců“, která ještě stále občas dohřmívá.
Spolek Šalamoun se skutečně ke kauze „Čunek“ vyjadřoval, aniž by se však zajímal o meritum věci, tedy o vinu či nevinu obviněného. A nezačal s tím až v posledních dnech, „kdy se to již smí“, ale bezprostředně po jejím odebrání z Přerova a předání do Jihlavy. Zásah NSZ hodnotil jako nestandardní krok, jímž došlo k neoprávněnému zvýhodnění prominenta vůči jiným obviněným: na počínání policie a státního zastupitelství si stěžují možná tisíce obviněných, a část stížností je důvodná, ale v případech „obyčejných kmánů“ skutečně není zvykem, že by NSZ odebralo věc orgánu příslušnému ze zákona a přidělilo ji jinam. Mimo to zákon nedovoluje NSZ zasahovat do „živých“ případů, řešených nižšími stupni.
Spolek Šalamoun proto podal řadu podnětů ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona a opakovaně navrhl Jiřímu Pospíšilovi, aby zahájil kárné řízení proti nejvyšší státní zástupkyni. Posléze v r.2008 podal protikorupční policii podnět k prověření podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele, mezi jehož podezřelé zahrnul i ministra spravedlnosti.
Kapři si ovšem nevypustili rybník: Jiří Pospíšil jako capo di tutti capi pachatelů této nepřístojnosti proti nim žádné kroky nepodnikl. Trestní řízení pod pečlivým dozorem státního zastupitelství vyšumělo do ztracena. Naopak byli šikanováni státní zástupci, kteří dávali příliš hlasitě najevo nesouhlas se zmanipulováním této trestní věci. Za účelem odvedení pozornosti od viníků byla s pomocí bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové rozpoutána štvanice proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi, jenž se provinil tím, že „chodil na kafe“ s lidmi, které nenáviděla. Vykonstruovala z nich skupinu sedmi „zločinců“, z nichž tři do případu zasáhnout nemohli, i kdyby chtěli.
Zásluhou žvanivosti některých státních zástupců, ochotně zužitkované novináři, dále díky svéráznému postupu soudce Vojtěcha Cepla v řízení na ochranu osobnosti proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové a posléze zveřejněním zprávy o šetření detektivní agentury Kroll, zaplacené ministrem Karlem Schwarzenbergem, se postupně dostalo na povrch více podrobností z útrob Čunkova trestního spisu. Nemělo to vliv na základní názor spolku Šalamoun na zásah NSZ do jeho případu, nicméně se ukázalo, že severomoravské orgány se dopustily některých menších pochybení v jeho neprospěch, jimiž nahrály na smeč iniciátorům zásahu. Nebyly z toho vyvozeny žádné závěry. Krajská státní zástupkyně v Ostravě Zlatuše Andělová odpovědnost svého úřadu obratně zastírala tím, že zapřela staré kamarády a obětavě se ujala role hlavní „práskačky“ v tzv. kauze „justiční mafie“. Dále vznikly pochybnosti o jednoznačnosti obrazu působení bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké v této ostudné aféře, tedy o míře jejího zavinění. Spolek Šalamoun se proto postupně začal dožadovat komplexního prověření postupu státního zastupitelství ve všech souvislostech, dále přijetí opatření, aby k podobným selháním nemohlo v budoucnosti docházet a nakonec i věrohodného vysvětlení pobouřené veřejnosti, jaké byly skutečné příčiny zásahu, kdo si jej objednal a jaká byla role jednotlivých zúčastněných činitelů.
V době působení vlády Mirka Topolánka, jejímuž krátkodobému prospěchu měl posloužit zásah na záchranu Jiřího Čunka před soudním řízením, bylo všechno úsilí o prověření „kauzy Čunek“, jejích útrob a pozadí, předem odsouzeno ke zmaru. Vláda Jana Fischera neměla mandát a síly na víc než na částečné zklidnění „války žalobců“.
Situace se začala měnit až s příchodem vlády Petra Nečase. Zatím sice nebylo oficiálně řečeno, že akce ve prospěch Jiřího Čunka byla protiprávní, nicméně došlo k odvolání Renaty Vesecké a rehabilitaci aspoň části šikanovaných státních zástupců. Vadou na kráse a názornou ilustrací úrovně politické mravnosti vládnoucí věrchušky zůstává skutečnost, že návrh na odvolání Renaty Vesecké podal a rehabilitované vedoucí státní zástupce do jejich funkcí znova jmenoval stále stejný ministr Jiří Pospíšil, capo di tutti capi pachatelů zásahu do kauzy Jiřího Čunka. Komunističtí vládci si po každém nezdaru – pokud neskončili ve vězení nebo na šibenici - posypali hlavu popelem, provedli sebekritiku, ale dále si nárokovali monopol na pravdu. Dnešní vládci pochybení nepřiznají, ale monopol na pravdu si nárokují rovněž.
Ve změněné politické atmosféře spolek Šalamoun oslovil nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana obnoveným podnětem ke komplexnímu prověření postupu státního zastupitelství v kauze „Čunek“ a v některých dalších. Soudě podle zprávy ČTK tentokrát tato iniciativa úplně nezapadla. Účinek prověrky ovšem nebude nijak dramatický, protože kárná provinění státních zástupců se promlčují po dvou letech od činu. Jiří Pospíšil zajistil svou podporou všem provinilcům beztrestnost. Vysloužil si bezmeznou důvěru dvou předsedů vlády.
Zpráva, že nejvyšší státní zástupce uvažuje o kárných žalobách je podezřelá: informuje o záměru, jehož nesplnitelnost je zjevná na první pohled. Situace by se zdramatizovala pouze v případě, že by výsledkem přezkumu bylo zjištění, že pochybení pachatelů byla tak závažná, že zasluhují trestněprávní postih. Bylo by pak jistě zajímavé, zda by se nejvyšší státní zástupce zastavil před majestátem Jiřího Pospíšila, nejoblíbenějšího ministra Nečasovy vlády.
Ještě podivnější je zpráva o přezkumu kauzy „katarského prince“ Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR. Netuším, co vlastně bude NSZ zkoumat. Trestná činnost byla přesvědčivě prokázána a státní zástupci splnili svou úlohu podáním obžaloby a zastupováním žaloby v nezákonně vedeném procesu. Lze jim vytknout, že nestíhali také rodiče „princových“ obětí za to, že nechali své dcery zpustnout na úroveň příležitostných prostitutek. Vše ostatní pak již bylo pouze věcí soudů, jejichž postup státní zastupitelství nemůže přezkoumávat. Konflikt, který jitřil veřejné mínění, se odehrál mezi ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem a nižšími soudy. Je pravda, že mediální štvanici proti Pavlu Němcovi vydatně přikrmovala nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, která tím ovšem překračovala meze své pravomoci. Je ostatně určité podezření, že jednala – možná nevědomě- ve prospěch zájmů jistého kapitálového uskupení se zájmy v oblasti Perského zálivu.
Zákonnost postupu Pavla Němce přezkoumal Nejvyšší soud ČR s výsledkem pro něj jednoznačně příznivým, avšak katastrofálním pro pražské soudce: vedením procesu po předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru porušili zákon a „prince“drželi několik měsíců ve vazbě nezákonně. Státní zastupitelství nemá zákonné oprávnění zabývat se zkoumáním ani rozsudku Nejvyššího soudu ČR ani postupem ministra Pavla Němce.
Také v této části zpráva ČTK obsahovala určité nepravdy. Hlasatelům opětovně zveřejněné mantry o úniku „prince“ před trestem ze srdce přeji, aby strávili aspoň několik týdnů v celách pankrácké vazební věznice. „Princ“ v nich strávil 13 měsíců, z toho zhruba polovinu nezákonně. Za dva měsíce by měl nárok na podmíněné propuštění. Byl vzorný vězeň, takže by soud jeho žádosti o propuštění asi vyhověl.
Také tvrzení, že „princ“ byl v Kataru propuštěn na kauci a nedostal se před soud, je polopravda. Skutečnost je taková, že katarský generální prokurátor po seznámení s jeho trestním spisem rozhodl o zastavení trestního stíhání. Použil oprávnění, které je srovnatelné s tím, jehož využil Arif Salichov ve prospěch Jiřího Čunka. Vzal při tom v úvahu nezákonnost nakládání s „princem“ pražskými soudy. Podle neoficiálního zdroje Katařané se cítí oklamáni nedodržením podmínek pro propuštění „prince“, sjednávaných ovšem nikoli s ministrem Pavlem Němcem a jeho lidmi.
Spojování záhadného zájmu NSZ o kauzu „katarského prince“ s iniciativami spolku Šalamoun je snad dílem „tiskařského šotka“. Spolek Šalamoun případ velmi pečlivě sledoval. Jeho pozorovatel se zúčastnil celého soudního jednání. Po počátečních pochybnostech se plně ztotožnil s postupem ministra Pavla Němce. Podporoval jej v záměru na odvolání Marie Benešové. Do sporu se státními zástupci se dostal až po r. 2008, kdy se marně domáhal trestního stíhání pražských soudců, kteří vedli nezákonné soudní řízení proti „princi“ a drželi jej neoprávněně ve vazbě. Dnes již na této věci nemá zájem, protože mezitím došlo k promlčení jejich trestného činu. Zpráva neříká nic o tom, že by Pavel Zeman chtěl volat k odpovědnosti státní zástupce, kteří promlčení umožnili.
Nicméně celkové vyznění zprávy je optimistické: je naděje, že po letech přišla na řadu sice bezzubá, ale přece jen spravedlnost a věcem se začnou dávat pravá jména.