Levice sílí, pravice upadá
Nedávno proběhnuvší průzkumy voličských preferencí potvrdily nepříjemný fakt – levice v České republice sílí, zatímco strany považované za pravicové nadále ztrácejí. Je sice běžné, že obliba vládnoucích stran klesá na úkor opozice, nyní se však nacházíme v situaci poněkud odlišné. Proč? A lze tento trend zvrátit? Na tyto otázky se v článku pokusím odpovědět.
Současná vláda si za cíl zvolila široké a dalekosáhlé reformy. Plán je to sice neskromný, nicméně dosud nebývalá většina ve sněmovně byla velkou nadějí. Bohužel pouze byla, dávno už totiž není. Značnou část svého potenciálu a sil koaliční strany mrhají ve vnitřních sporech, personálních půtkách a při řešení afér, jež nejenže diskreditují vládní politiku a strany, které ji prosazují, ale v konečném důsledku přispívají k oslabování demokracie jako takové. Je jistě neobyčejně obtížné ustát tlak, kterému je vláda v době hospodářské krize vystavena; chce-li prosadit nezbytná úsporná opatření, musí odolávat nelibosti velké skupiny občanů. V takovém případě je pokles popularity snad i zákonitý. Avšak úspory samy o sobě nestačí, a nejsou-li navíc prováděny co možná nejspravedlivěji a plošně, těžko dokáže vláda občany přesvědčit.
Proklamované reformy jsou rovněž v nedohlednu a krom toho návrhy, s nimiž koaliční pravicové strany přicházejí, mají k pravicové politice daleko. Kam až pravice dokázala dojít, dobře ilustruje návrh ministra financí Kalouska, který chce výrazně snížit výdajové paušály živnostníkům, což vyvolalo odpor dokonce i u komunistů. Jejich předseda také odmítl návrh poslance Bárty (VV); ten spočívá ve zdanění příjmů fyzických osob s měsíčním příjmem vyšším než 90 tisíc korun rovnými třiceti procenty. K tomu přistupuje zvyšování nepřímých daní, nepříliš racionální úsporná nařízení, realizace politiky, jež skrze státní dotace podporuje velké korporace na úkor domácích živnostníků a podnikatelů, či eurofilní přístupy, které postavení České republiky v EU nezlepšují, ba naše národní zájmy přímo poškozují. Zde budiž důkazem tzv. Evropský mechanismus stability (ESM) přenášející na Evropskou radu pravomoc rozhodnout o přijetí eura bez ohledu na názor daného národního státu (což premiér Nečas popírá). Současně přináší povinnost podílet se na finanční pomoci slabým členům eurozóny; v našem případě to znamená částku 250 miliard korun, což kupříkladu odpovídá necelému měsíčnímu HDP České republiky v minulém roce!
Všechny výše nastíněné skutečnosti přispívají k posilování opozičních levicových stran (jejichž programem je zachování za současné situace neufinancovatelného welfare state, demagogické výkřiky typu Práce pro všechny apod.), které se ani nemusejí snažit, a podpora jim stoupá sama. Ale co je snad ještě důležitější, čím dál větší zklamání pociťují ti, kteří tvoří voličské jádro pravice, tedy střední třída. Označení „pravicová politika“ pomalu dostává negativní nádech. A proč? Protože tzv. pravicové strany (ODS, TOP 09) praktikují spíše politiku levicovou, čímž popírají samy sebe, a ideová náplň se vytratila kamsi do ztracena (což samozřejmě není problém pouze těchto dvou uskupení). Místo střetu a prosazování idejí jsme svědky mocenského boje. Nechci tvrdit, že k politice takový boj nepatří (vždyť nic pozemského není ideální), avšak vzájemný poměr mezi idejemi a osobním prospěchem, vycházejícím z mocenského boje, musí být výrazně vychýlen ve prospěch idejí. Nelze jinak zabránit široké občanské lhostejnosti vůči věcem veřejným, někdy přecházející až v apatii a na druhé straně k radikalismu levicovému či pravicovému; ještě navíc v dobách (nejen) hospodářské krize, jejíž konec je prozatím v nedohlednu.
Nerad bych tímto svým článkem dále přispíval k atmosféře obav a nejistot, jež naší společností prostupuje, avšak nemohu si odpustit jednu citaci z knihy O demokracii, již sepsal významný americký politolog R. Dahl: „Pokud se někdy stane, že si velká část občanů přestane uvědomovat nezbytnost určitých základních práv a přestane podporovat [zvýrazněno autorem článku] politické, správní a soudní instituce sloužící k ochraně těchto práv, potom je demokracie v jejich zemi ohrožena.“ Tak daleko jistě nejsme, ale zamysleme se na okamžik, jaká zde panuje politická kultura a vztah k veřejným institucím; spolu se zvyšující se podporou komunistů, jež měli být dávno zdiskreditováni a ostrakizováni zločiny, které jejich soudruzi napáchali a v současnosti stále ještě páchají, nynější stav musí vzbuzovat jisté obavy. K těm přispívá rovněž nekončící útoky na osoby vlastenecky a konzervativně smýšlející (viz kauza Bátora), jež tyto označují za fašisty, rasisty, antisemity, nacionalisty a bůhví jak ještě, což je důkazem buď naprostého ignorování faktů či iracionality, s níž odpůrci vlasteneckých a konzervativních myšlenek vedou nenávistný hon právě na ty, kteří oponují jejich vlastnímu neomarxismem nasáklému přesvědčení.
Je možné nástupu levice zabránit? Bude-li vláda pokračovat v praktikách a politickém kurzu, jehož jsme svědky od posledních voleb, pak odpověď zní ne. Je především zapotřebí, aby koaliční strany začaly konečně skutečně jednat, začaly plnit závazky, jež daly před volbami, začaly provádět autentickou pravicovou politiku založenou na boji proti státnímu intervencionismu (tak prosazovanému Evropskou unií), na zeštíhlení a zefektivnění státního aparátu, zjednodušení legislativy, na podpoře soukromého podnikání a odpovědnosti vůči odkazu našich předků, pro nějž je velkým nebezpečím výše zmíněná ideologie neomarxismu prosazující se na dvou frontách; zvnějšku prostřednictvím čím dál méně demokratické EU a zevnitř pravdoláskaři a jejich příznivci.
Obávám se, že nadějí pro pravici v České republice není korupcí prolezlá potápějící se ODS ani eurofilní TOP 09, jež má navzdory vlastním proklamacím ke konzervatismu daleko. Důvěru v pravici by však mohl obnovit subjekt vycházející z ryze konzervativních tradic, subjekt eurorealistický, hájící české národní zájmy a liberální zásady v oblasti ekonomiky. Osobnosti, které by se s takovým programem ztotožnili a které by svou autoritou mohly přispět k úspěchu, český národ má. Jen doufejme, že naleznou dostatek vůle; dějiny by jim byly vděčné.