Gay a lesbickým párům se nelíbí, že nemohou adoptovat děti a chtějí změnit zákon o registrovaném partnerství.
Když před pěti lety bylo prosazeno registrované partnerství, mělo to sloužit tomu, aby takto "sezdané" páry měly stejnou možnost na získávání informací od lékaři při nemoci jednoho z nich a jao možnost, aby tito partneři a partnerky mohli po úmrtí jednoho z nich dědit.
Tenkrát se gayové a lesbičky zaklínali, že jim jde čistě jen o tyto možnosti a že vůbec nemají v úmyslu žádat adopce dětí. I proto došlo k tomu, že bylo tomuto požadavku vyhověno. Upřímně, každý soudný člověk chápal, že chtít informace od lékaře o člověku, s kterým žiju nebo dědit po jeho skonu, je logické.
Už tehdy byla spousta hlasů proti takovýmto svazkům a mám-li být upřímný, stále považuji svatby homosexuálních párů za něco nepatřičného. Registrované partnerství zkrátka nemůže být postaveno na roveň klasickému manželství právě z toho důvodu, že základním úkolem manželství je rodina.
Ano, některé heterosexuální páry nemohou mít děti, ale je to zdravotní problém, nikoli fyzický. Když se spojí dva jedinci stejného pohlaví, nový život nevznikne, ani kdyby se na hlavu stavěli a odstrkovali ušima. To je jeden z důvodů, proč jsem proti adopci dětí homosexuálními páry.
Druhý a pro mne závžnější důvod je ten, že pokud by takový pár dítě adoptoval, ponese si dítě doslova Kainovo znamení. Děti jsou velmi kruté, stačí si vzpomenout na školní léta a na tak zvané třídní otloukánky. Dítě nemá takové chápání jako dospělý a už vůbec nemá takové pochopení.
Nedokážu si představit, jak by takové dítě ve škole trpělo. Stále by se dostávalo do trapných situací, se kterými by se nevědělo rady. Ono by stačilo, kdyby mu paní učitelka řekla, že má tatínek přijít do školy. Jak by asi dítě reagovalo? Ptalo by se zda má přijít Jirka nebo Pepa?
Dítě vyrůstající s homosexuálním párem bude mít v hlavě zmatek i kdybyste mu to tisíckrát vysvětlovali. Nakonec může dojít k závěru, že je úplně jedno, zda se zajímá chlapce nebo dívku a bude to třeba chtít po vzoru svých "rodičů" zkusit.
Chápu, že homosexuální pár může dát dítěti lásku, kterou mu třeba heteroseuální pár nedá, ale mravní hodnoty jsou něčím závažnějším. Nejde začít bourat všechna psaná i nepsaná pravidla, protože to by byl začátek konce. Rodina má ve společnosti nezastupitelné místo.
Homosexualita je odchylkou od normálu, je jistým handicapem. Myslím si, že stejně jako nemůže například vozíčkář skákat do výšky o tyči, tak by ani homosexuální páry neměly adoptovat děti. Vím, že za svou orientaci nemohou, to si s nimi zalaškovala příroda, ale zkrátka musejí umět přijmout své omezení stejně jako jiní.
Od přijetí zákona o regitrovaném partnerství uteklo pět let. A hle, i přes ono zaklínání se najednou je na stole požadavek homosexuálních párů na adopci. Klasická salámová metoda. Ještě v roce 2008 prohlásil Jií Hromada, aktivista GL komunity následující:
"Pro mě je vždy na prvním místě úplná rodina a její podpora, táta, máma a děti. ... Pokud budou uspokojeny žádosti majoritních dvojic, nevidím důvod, proč by se do diskuze o řešení tohoto stavu nemohly zapojit i dvojice stejnopohlavní. Veřejné mínění ať rozhodne, co tato země a hlavně děti, potřebují."
A u toho by mělo zůstat. Ať rozhodne společnost a veřejné mínění, zda je pro děti dobré, aby je adoptovaly homosexuální páry. Za sebe ale rovnou říkám ne. Právě kvůli dětem.