Hladomor v Somálsku – naše práce, jejich problém?
V oblasti afrického rohu panuje největší sucho za posledních šest dekád. V některých oblastech uhynulo až 90% dobytka, základní potraviny chybějí deseti milionům lidí. Nejhůře je postižen jih Somálska, odkud se desetitisíce lidí snaží uniknout do uprchlických táborů v Keni a Etiopii.
František Matějka na svém blogu při indes.cz ve svém článku Hladomor v Somálsku? No a co my s tím? Vždyť je to přirozené. píše „Kvůli našim „humanitárním“ zásahům za cenu vlastního zadlužení západních států jsme docílili stavu, kdy je dnes Somálců mezi 8 až 10 miliony. A najednou se všichni ti mírotvorci diví a volají o pomoc, že tam miliony lidí trpí hladem a chtějí další a další peníze na další marný boj…“ Tvrdí, že nebýt naší „pomoci“ by tam umíralo v konečném důsledku mnohem méně lidí a jeho úvaha je nepochybně logická. Řešení hrozivé situace (kterou, je třeba uznat, způsobili lidé jiného názoru) však nenavrhuje. Přitom pokud jsme tuto situaci způsobili, měli bychom ji také řešit. A to kolektivně, jinak to nebude mít význam. My jsme do zemí třetího světa přinesli základní hygienu, která snižuje (nejen) kojeneckou úmrtnost, my jsme jim dali přičichnout k civilizaci. A teď je v tom máme nechat? Vozili jsme jim balenou vodu, aby neumírali na úplavici, dospělým dovezli televize a dětem bonbóny a colu. Aby viděli, jak se na západě máme dobře a aby dospěli k názoru, že pro nás mají pracovat, jestli se jednoho dne chtějí mít stejně dobře jako my. Prodali jsme jim zbraně, ale číst a psát jsme je nenaučili. A teď nám došlo, že jsme nadělali víc škody než užitku, že oni k civilizaci musí sami dospět. A tak couváme. Jenže na ústup je pozdě. Pokud my nyní strčíme hlavu do písku v konfrontaci s nerovnováhou, kterou jsme v rozvojových zemích vytvořili, utneme přísun civilizace a necháme je ve špíně, kterou jsme na ně nanesli, je těžké odhadnout, jaká bude jejich reakce. Těžko ale můžeme doufat, že poté, co jsme do kdejaké chatrče ve střední Africe dostali televizi, její negramotní obyvatelé v ní budou sledovat, jak žijí lidé v Evropě či Americe a jinak si budou spokojeně žít svým primitivním rurálním způsobem z prekoloniální éry. A i kdyby se čistě teoreticky smířili a uvolili se nepřeskakovat etapy přirozeného vývoje, pak nelze opomenout, že západní civilizace je na rozvojových zemích snad více závislá, než ony na ní.
Jaké tedy máme možnosti? Pokud se podíváme na současnou situaci v oblasti Afrického rohu a především na nejhůře postižené Somálsko, je třeba uznat, že hladomor je opravdu v tamních podmínkách přirozená věc. Dokonce ale i při odhlédnutí od faktu, že jsme k tragédii výrazně přispěli, je však třeba se ptát: Je správné v situaci, kdy na Zemi žije zhruba miliarda obézních lidí (údaje se různí) a kdy většina obyvatel vyspělého světa doslova trpí přebytkem potravin, nechat lidi v jiné části světa umírat hladem? Vzhledem k tomu, že aby to „klapalo“ nejen mezi lidmi a přírodou, ale i mezi lidmi navzájem je potřeba kromě rozumu (jímž se vyznačuje příroda) také cit (jímž byl obdařen člověk), domnívám se, že odpověď zní „ne“. Domnívám se, že je naší morální povinností pomoci, a to nejen z toho důvodu, že jsme za tuto tragédii z velké části zodpovědní.
Je však pravdou, že velká část humanitární pomoci, byť dobře míněné, je z dlouhodobého hlediska pouze pomocí samozvanou. Nemá smysl zásobovat balenou vodou zemi, jejíž obyvatelstvo se odmítá naučit si vodu převařovat (taková je zkušenost mnohých humanitárních pracovníků). Zemi, v níž tato balená voda dejme tomu zachrání v každé rodině dva kojence, pro něž však na neúrodné půdě nevyroste dost potravy. Tento typ pomoci řeší následky, ne příčiny a „zdraví“ rozvojového světa napomáhá asi stejně jako našemu zdraví, když léčíme nemoci prášky proti bolesti. Bohužel však převažuje. Lidé přispějí až, když v médiích vidí tříkilové černoušky obsypané mouchami. A tito černoušci se v televizi objeví, až když jich hodně zhyne hladem. A přitom je spočítáno, že prevence současného hladomoru by dárce stála mnohem méně, než snaha zastavit ho v jeho průběhu. Vyplívá z toho jen notoricky známé. Je třeba pomoci zavádět efektivní zemědělství, budovat školy a stabilní, funkční státní aparát, který postupně přejme zodpovědnost a který bude mimo jiné tlačit na snížení porodnosti.
S tímto úkolem je spojených tolik „ale“, že ho mnozí jako řešení odmítnou. Ale alespoň já jiné řešení nevidím. Vidím spíše, že jsme součástí vyspělé civilizace orientované na neustálé překonávání překážek a růst, a proto by pro nás náročný úkol, jehož plnění je v zájmu všech obyvatel planety, měl být výzvou. Zatím jsme si ale spíše hledali výmluvy.