Intimní zpověď ze Šumavy: Jak jsem se přivazovala ke stromu
Jsme namačkané v autě jako sardinky, ale vůbec nám to nevadí. Usmíváme se a jsme ne sebe pyšné. Ve vzduchu se mísí obavy a nadšení. Za dvě hoďky budeme na Šumavě a započneme náš boj proti nádnárodním korporacím, Mc Donaldu, Klausovi a jeho pohůnkovi Stráskému. Z rádia nám vyhrává úplně nejvíc ekologická hudební skupina na světě, tedy U2. Bono je pro nás symbolem všeho, zač bojujeme. Jeho podmanivý hlas je jen občas přerušen řetězy, kterými z legrace chřestíme a zároveň si tím dodáváme kuráže.
V batohu mám termosku s čajem v bio kvalitě, mrkev v bio kvalitě, ovesné klíčky v bio kvalitě, chléb v bio kvalitě a ovčí sýr z farmy, kde zadarmo pomáhám ve svém volném čase. A potom…nevím, jestli to můžu takhle prozradit. Prostě, pak tam ještě mám tatranku, která v bio kvalitě není. Tak to hlavně nevyzvoňte holkám. Ty by se z toho zbláznily!
Cesta rychle ubíhá a nás pět (já, Magda, Helena, Simona a Hedvika) se krásně bavíme. Helena si právě bere na ruce hygienické rukavice a šklebí se u toho, jako kdyby se měla do několika vteřin pozvracet. Už připravuji pytlík (jistě, že ne igelitový a už vůbec ne papírový!) a v tom vidím, že je to jen legrace. Helena právě vytáhla knížku od „tuneldědka“, jak říkáme VAŠEMU prezidentu Klausovi (NÁŠ prezident to totiž fakt nejni). Všechny se dáváme do hurónského smíchu a zároveň si před sebe dáváme pytlíky. Jakože chceme zvracet. Je to kniha s názvem „Modrá, nikoli zelená planeta“. "Kde si to vyhrabala", ptám se Heleny? Odvětí, že ji našla v Levných knihách. Nebyla ovšem na pultech, ale ležela na zemi – jako podpěrka pod stolem. S Helčou je psina!
Potom se Helena začne tvářit hrozně vážně a obřadně. Otevírá s hranou úctou první stránky a začne předčítat nějaké kydy o „svobodě“ a hrozbě ekologie. Cha cha. Ten starej senila už fakt žije mimo realitu. Jakápak svoboda? Ve věci ochrany přírody myslíme jen na ochranu přírody. Svoboda je buržoazní přežitek a maloměšťácká vějička proti všemu, co nepřichází od pravicových věrozvěstů.
Magda, která se z nás nejvíc líbí klukům, začíná uvažovat nahlas. „Holky, co myslíte, bude tam taky Matěj?“.
„Jo, to by byla krása“!, zasní se doposud klimbající Simona.
Pak se ale všechny shodneme na tom, že Matěj musí určitě řešit důležitější věci, protože je politik.
„Kdyby tam byl, tak já snad…já snad…“, ztrácí úplně řeč rozparáděná Magdička. Všechny se jí smějeme, ale v duchu s ní souhlasíme. Matěj je prostě klasa.
Ani se nenadějeme a přijíždíme na Modravu. Je tu krásně čistý vzduch a všechno je hezky zelené. Jsme na místě! Vystupujeme z automobilu a před sebou vidíme srocení několika desítek lidí. Po pár minutách zjišťujeme, že to jsou místní a podle toho co skandují, nám vůbec nejsou nakloněni. Hlupáčci. Tak už i zdejší bodrý venkovský lid stačil pan Stráský zmasírovat. Rozdáváme jim letáčky a pokoušíme se s nimi debatovat. Nemají ale zájem a někteří po nás dokonce i plivají. Je vidět, že lid na venkově se ještě úplně neosvobodil z tenat kapitalismu. Ach jo.
Nakonec naši agitaci vzdáváme a jdeme hlouběji do lesa, kde se přivážeme ke stromům. Konečně jsme v akci!
Holkám to neříkám, ale pod mikinu jsem si dala obrázek Che Guevary a Ala Gora – pro štěstí.
Přeci jen jsem poprvé v první linii a jsem z toho trochu nervózní. Vytahuji řetěz a pomalu se přivazuji k nejméně stoletému smrku. Jdeme na to! Připadám si jako můj praděd, když ulehl do zákopů 1. sv. války.
První hodina na zemi je fajn. S holkami čile komunikujeme a vypadá to na pěkný happening. Simča smotla brčko a já právě sjíždím třetí kolo. Pripadám si teď tak nějak na výši oproti stádním Čechům. Všechny ty macdonaldy, kfc, hypermarkety, klausové a topolánkové mi jsou volné. Stejně nakonec zvítězíme. Ekologie musí zvítězit. Protože nám jde o blaho všech lidiček na zemi!
Dokouřili jsme brko a dalo se do deště. Máme sice pláštěnky, ale všude je dost vlhko. Jako první to vzdala Magda s tím, že by ji nastydly vaječníky. Říkala, že na náš počká v hospodě ve vesnici. Chvíli ji přemlouváme, ale vaječníky jsou holt vaječníky. Když Magda odejde, tak ji pak samozřejmě pomlouváme.
„Asi si šla hledat toho svýho Matěje“, pohrdlivě syčí Simona. Helena vytahuje z báglu řízky (prý smažené na bio oleji, ale dost o tom pochybuji) a začíná se futrovat. Nechápu, jak si může při své obezitě takhle pochutnávat. Já bych se propadla hanbou do země.
Nudíme se, a tak s holkami zpíváme různý písničky. Většinou jsou to protestsongy proti dnešnímu světu – o konci kapitalismu, o konci klause (s malým „k“ ho píšu schválně) a o době, kdy na světě zavládne klid a mír – bez válek, bez vrahů z Wall Streetu a nadvlády USA. Kolegové přivázaní u ostatních stromů se k nám přidávají a všichni cítíme takovou tu lidskou pospolitost. Oč je nám líp, než pravičákům a nepřátelům přírody, kteří teď nejspíš tráví svůj čas nakupováním v hypermarketech a modlením se u Hayekovy knihy Cesta do otroctví. Kdyby tak věděli, že otroky sami dávnou jsou – otroky mamonu a peněz.
Po třech hodinách to vzdává i Helena. Prý má z těch řízků bolení břicha. Smějeme se ji a já ukusuji bio mrkev a bio obilné klíčky.
Už jsme tedy zůstaly jen tři – já, Simona a Hedvika. Neztrácíme ale optimismus. Celým lesem se žene zprávu, že nás přijedou podpořit politici ze Strany zelených. Oči se nám rozzářily jako vánoční stromeček. To určitě přijede Matěj!
„To budou holky závidět, až se pár metrů od nás přiváže Matěj, co?“, zubí se Hedvika, která doteď skoro nepromluvila. Taky se jí asi zapalují lýtka. I když, ruku na srdce, té si Matěj asi těžko všimne. Teď, když je pryč naše krasotinka Magda (hezká je, ale Marxův Kapitál nečetla ani náhodou, tak k čemu jí tak krása je?), mám z nás tří holek u Matěje největší šanci já.
Najednou slyšíme nelidský řev, jako kdyby z někoho stahovali kůži. Nejdřív si myslím, že je to sojka. Pak ale vidíme, jak pět policistů kope a tluče pěstí do jednoho našeho kolegy. Bijí ho je hlavy, do břicha i do genitálií a ještě jej hrubě urážeji. „Ty dobytku zelenej, ty si myslíš, že budeš zachraňovat přírodu, jo? Na to tady nejni nikdo zvědavej, rozumíš? Tě pošleme na Hrad a von už ti to prezident s tím Jaklem spočtají!“.
Simča je trochu slabší povaha, a tak začíná brečet. My s Hedvikou se však jen tak nevzdáváme. Já proto začínám (Hedvika pak bude holkám v hospodě vykládat, že začala ona, ale to je nesmysl) z plna hrdla křičet: „Policejní stát, policejní stát. Fašisti, fašisti. Gestapo, gestapo“! Postupně se ke mně přidávají i další. Za chvíli nás podobná hesla křičí snad sto…tisíc…deset tisíc. A brzy nás budou milióny! Úplně cítím, jak dostávám ze samého vzrušení horečku. Poprvé v životě věřím v to, že i jeden člověk může změnit svět k lepšímu!
Policisté přestanou bít bezbranného a dávají se na ústup. Přitom nás ale nepřestávají hrubě urážet. Ještě, že jsou tady novináři z Respektu, kteří se jako jediní nebojí. Doufám, že Erik se o tom zmíní ve svém úvodníku.
Simča takovou hrůzu nikdy neviděla a tohle už je na ni prostě moc. Odvazuje řetěz a s omluvou se dává na ústup za holkami. S pochopením přijímáme její rozhodnutí a cítíme s ní. Když odejde, tak ji samozřejmě pomlouváme.
„Simona je hrozná měkkota. S takovými, jako je ona, ten kapitalismus na kolena nejspíš nesrazíme“, říká Hedvika a odplivuje si znechuceně stranou.
„Přesně tak, příště ji radši necháme doma“, dodávám a halím se do pláštěnky, abych nezmokla.
Už jsme přivázané asi 5-6 hodin a docházejí nám konverzační témata. Hedvika se začíná neklidně vrtět a já už si taky nepřipadám nic moc komfortně. Navíc začíná přituhovat a ani Che Guevara a Al Gore mě na prsou moc nehřejí. Musíme však vydržet. Tuhle práci za nás nikdo neudělá.
Po další hodince to naštěstí zlí, špinaví a oškliví dřevorubci vzdávají a jdou domů. Jejich počínání pozorujeme s Hedvikou s nadšením. Máme padla a můžeme jít za holkami do hospody. Navíc se na ně můžeme vytahovat, že jsme vydrželi až do konce.
Otevíráme dveře do hospody a vidíme, jak naše kamarádky sedí, notně ovíněné, u stolu s těmi špinavými dřevorubci, kteří to vzdali už v poledne. Vypadá to, že se královsky baví. Jaká zrada! Přeci se nemohou paktovat s naším nepřítelem. Znechuceně je chvíli pozorujeme a pak si sedáme do opačného kouta. Naštěstí nás nezpozorovali. Obě vytahujeme mobily a mažeme si čísla Simči, Heleny i Magdy. Od nynějška již nejsou našimi přítelkyněmi...
Přesto výjezdu na Šumavu nelituji. Za těch několik hodin, co jsem byla přivázána ke stromu, jsem pochopila mnoho věci o sobě i světě kolem sebe: jsem si jistá, že taková zkušenost se mi bude v mém dalším životě určitě hodit.