Live 8: Levičáci a „západní“ gauneři přisypávají africkým gaunerům
V souvislosti se zasedáním skupiny nejvyspělejších zemí světa a Ruska, G8, se po celém světě uskutečnila série koncertů pod názvem Live 8. Johannesburg, Moskva, Řím, Paříž, Filadelfia, Londýn, Tokio, Barrie a Londýn se tak staly dějištěm koncertů hvězd světového popu a rocku pod vedením levicového muzikanta Boba Geldofa, jehož nejvýznamnějším hudebním počinem byla před téměř třiceti lety píseň I Don´t Like Mondays.
Cílem koncertní série bylo donutit představitele zemí G8 k odpuštění dluhů nejchudších afrických států, navýšení humanitární a finanční pomoci na dvojnásobek současného stavu a otevřít trhy Evropy a USA africkému zboží bez celních či jiných bariér. Média se již před zahájením koncertní série předháněla v citacích hrůzných čísel, které znamenaly údajné počty afrických obětí důsledkem malé pomoci ze strany Západu. Na některých amerických a evropských televizních stanicích se opakovaně objevovaly spoty s Geldofem a zpěvákem U2 Bonem, jejichž poselství byly umně kombinovány drastickými záběry umírajících afrických dětí. Z většiny těchto spotů šlo snadno vycítit poselství, že za bídu Afriky může Evropa a Spojené státy.
Na všech koncertních molech se celkem vystřídalo na 170 zpěváků a hudebních skupin, jejichž ochota pomoci v rámci humanitární akce je více než chvályhodná. Bohužel si dovoluji říct, že většina těchto převážně levicově zaměřených umělců zná Afriku maximálně z National Geographic či Discovery Channel. Vedle hvězd světového popu jako byla Madonna, Paul McCartney, R.E.M., U2 a dalších jsem postřehl i některé dosti kontroverzní osoby. Na jednom koncertním molu se objevil např. hip-hopový zpěvák Snoop Doggy, asi nejznámější člen tisícihlavého gangu Crips, jehož hlavní náplní jsou vraždy, drogy, prostituce a také zneužívání afrických uprchlíků pro otrocké práce.
Dovoluji si celou akci hodnotit a kritizovat, neboť Afriku na jih od rovníku znám i jinak než pohledem z klimatizovaného hotelu či terénního auta. A myslím si, že každý, kdo zažil reálný život běžných afričanů na vlastní kůži, kdo zažil fungování zkorumpovaných úředníků většiny chudých afrických států mi musí dát za pravdu, že akce typu Live 8 jsou jen prázdnou snahou organizátorů těchto akcí zlepšovat si vlastní image humanitárního lidumila.
To, že jejich snahy jsou většinou neúčinné a někdy dokonce přímo škodlivé pro samotnou Afriku, by mohl vědět sám hlavní organizátor Geldof, neboť peníze z jím organizované humanitární akce Live Aid v roce 1985 na pomoc zbídačené Etiopii skončili v rukou tamního ultrakomunistického režimu, který tyto prostředky použil pro vyhánění opozičních aktivistů. Výsledkem bylo 100 000 osob na útěku jako přímý důsledek Geldofovy „pomoci“.
Požadavek na oddlužení afrických států je v roce 2005 naprosto nesmyslný pro každého, kdo africké problémy nesleduje přes ideologické brýle pseudohumanismu, pro každého, kdo je ochoten na problémy koukat podrobně a pro každého, kdo má s Afrikou osobní zkušenosti. Projekty oddlužování a finanční, potravinové a technologické pomoci Africe vždy vedly k neúspěchu, propadu ekonomik jednotlivých států Afriky a prohlubování neschopnosti afrických států alespoň začít řešit své vlastní problémy, ať je to hladomor, chudoba či mizerná zdravotní péče.
Například v roce 1990 odpustily vyspělé západní země africkým státům 33 miliard amerických dolarů dluhů. A výsledek? Těch samých 31 zemí se do této doby zadlužilo dalšími 41 miliardami amerických dolarů. Dalším problémem je distribuce humanitární pomoci, a to jak finanční tak potravinové. Jak to ve skutečnosti s distribucí potřebným probíhá se poprvé ukázalo v Somálsku v roce 1991, kde drtivá většina západní pomoci končila v rukou polovojenských gangů generála Aidida. Stejně tak je dnes odhadováno, že až 90 procent světové finanční pomoci Africe končí na soukromých účtech totalitních nebo polototalitních režimů v jednotlivých afrických zemích.
Největším problémem chudých afrických států jsou jednoznačně tamní zkorumpované politické a vojenské elity, které vlastní státy zbídačují v měřítku, které je pro každého Evropana naprosto nepředstavitelné. Odpouštěním dluhů a neustálou finanční pomocí nic neřešíme – naopak způsobujeme těmto zemím další problémy. Způsobujeme jejich neochotu ke změně současného stavu, podporujeme africké mafiánské politické kruhy, financujeme jejich armády a genocidy.
Důsledkem intenzivní západní humanitární pomoci je to, že miliony Afričanů opouští svá řemesla, pracovní místa i zemědělskou půdu a pouze pasivně vyčkává na příjezd vozidel s evropskou, americkou nebo japonskou humanitární pomocí. To mi jistě potvrdí každý, kdo se někdy pohyboval například v jižní části Etiopie. Na příkladu Etiopie lze vyvrátit racionalitu i posledního třetího Geldofova požadavku směrem k zemím G8, a sice otevření evropského a amerického trhu africkým výrobkům. Již několik let totiž probíhá projekt bezcelního dovozu etiopských výrobků na trh USA – výrobky jsou nekvalitní, není o ně zájem, neboť jsou vyráběny línými pracovníky s mizernou produktivitou práce.
Problémy Afriky rozhodně nejsou způsobeny jejich koloniální minulostí. Naopak se člověk často setká s tím, že jediná železnice, silnice či elektrická síť v dané oblasti pochází ještě z dob kolonií. Přestaňme se již obviňovat z toho, že v Africe denně umírá 25 000 dětí z důvodu hladu a nemocí. Na vině jsou tamní totalitní či polototalitní režimy, které ještě vyspělý svět přímo či nepřímo finančně podporuje, neboť na účtech těchto režimů končí humanitární pomoc.
V drtivé většině vlád afrických států lze nalézt směsici nezodpovědných imbecilů až po masové vrahy a rasistické zločince. Reprezentantem první skupiny je Thabo Mbeki, prezident Jihoafrické republiky. Ten například nedávno veřejně řekl, že není žádná souvislost mezi virem HIV a nemocí AIDS – a to vše v zemi, kde trpí nemocí AIDS až 40 procent černošských obyvatel.
Představitelem druhé skupiny je prezident Zimbabwe Robert Mugabe, svými souvěrci přezdívaný „Hitler“. Ten dokázal během několika málo let z poměrně prosperující země udělat zemi s obrovskou inflací, pokulhávajícím hospodářstvím, produkce potravin po vyvraždění a vyhnání bílých farmářů klesla na pouhých 5 procent, bylo zničeno na 50 000 domů.
A mohli bychom pokračovat miliony mrtvých v Kongu, volebními podvody v Nigérii či v Zimbabwe, masakry v Súdánu či ve Rwandě, genocidou v Somálsku. Potom se stupňujícící se rasismus vůči bílým Afričanům v Jihoafrické republice či Namibii zdají jen jako malichernost.
Pokud chceme Africe skutečně systémově pomoci, musíme tamější národy zbavit jejich zkorumpovaných a zločinných vůdců a především naučit Afričany pracovat a hospodařit. Cestou je především podpora vzdělávání a dodávky výrobních technologií. Humanitární pomocí ve formě peněz, odpouštěním dluhů či dodávkami potravin Afričany pouze degradujeme. Může to znít cynicky, ale z dlouhodobého hlediska je přínosnější vyslat ozbrojené sbory na území nejproblematičtějších států a zničit tamní zločinné vlády. Pokud totiž nebudeme problém Afriky řešit skutečně efektivně, tak nejenže budou tamní lidé nadále trpět a umírat, ale emigrační vlny zoufalých uprchlíků do Evropy budou i nadále zesilovat a mohou se stát v budoucna obrovským evropským problémem.