Média: Kulínský je nesympatický zbohatlík
Nové peripetie v kauze sbormistra Bohumila Kulínského, obviněného ze zneužívání nezletilých dívek znovu otevírají otázku, nakolik se média dokázala popasovat s tímto nesnadným příběhem. A také se nabízí zobecňující úvaha o tom, jak média celkově reflektují naši justici, jak svobodně a nezávisle její práci dokážou zhodnotit a co z toho může být užitečné pro čtenáře, resp.občany.
Hned úvodem si řekněme, že v minulosti nám v tomto směru média nic zázračného nepředvedla. Je nutno vzpomenout především na dramatickou kauzu Jaroslava Liznera, který byl jako první z vysokých funkcionářů nového režimu (šéf Centra kupónové privatizace) obviněn z přijímání úplatku a na mnoho let uvězněn. Celé obvinění proti Liznerovi stálo na výpovědi Luboše Sotony, což byl údajně nastrčený policejní spolupracovník, který měl Liznera naoko uplatit, a tím jej usvědčit. Potíž je v tom, že tu stojí slovo proti slovu: Sotonovo proti Liznerovu. Lizner byl odsouzen bez nejmenší pochybnosti. Na Sotonu mezitím prasklo, že je to existence přinejmenším pochybná a jeho výpověď nemusí být nutně korektní. Dnes je Sotona veden mezi policejně nejhledanějšími zločinci má na své kontě prý i loupeže), což jeho věrohodnost příliš neposiluje. Přesto příslušná odvolací instance zamítla Liznerovu žádost o obnovení procesu a jednou provždy potvrdila, že bývalý státní úředník je zkorumpovaný gauner. A víceméně jen díky výpovědi člověka, který se skrývá před spravedlností.
Tato opravdu silně podezřelá shoda okolností však nevede k úvaze nejen soudy, ale ani novináře, kteří by měli případně takové šťouravé otázky klást, když si je nekladou úřady. Nic takového se neděje. Novináři vzali definitivní klatbu nad Liznerem na vědomí, média tomu věnovala sotva deset řádek zpráv. Proč tomu tak je, se lze jen dohadovat. Jednou příčinou bude možná přehnaná důvěra v soudy jako nejvyšší arbitry pozemské spravedlnosti. V atmosféře, kterou se podařilo v posledních letech vyvolat, totiž že jak zákonodárné, tak exekutivní orgány jsou prolezlé nectnostmi, korupcí a bezmála zločinem, se ze soudů a justice obecně staly jediné instance, o nichž se v médiích takřka nepochybuje. Jako by soudci ani nebyli lidé, nýbrž polobozi stvořeni ze světelných substancí jako Kellyho Sirael. Jenomže i ona byla z masa a kostí, jak víme, podobně jako víceméně každý císař se nakonec ukáže nahý. To čeká i naši justici. Nečinnost, resp. nekritičnost médií ten okamžik jen zbytečně oddaluje.
Jenže to odnášejí lidé. Třeba Bohumil Kulínský. Teď se nepřu o to, zda je vinen, či nikoli. Nevím to. Ale vím, že jeho držení ve vazbě už tři čtvrti roku bylo obyčejnou šikanou a trestem bez dokázané viny. Navíc trestem, který vynesla příslušná instance na základě dosti pochybných podkladů. Státní zástupkyně Blanka Valsamisová, která má v rukou Kulínského případ, bojuje svůj vlastní svatý boj. Podle veřejných prohlášení by už dávno měla být označena za podjatou a z kauzy stažena. Není v tomto zaujatém postoji sama. Jak jinak si vysvětlit, že Kulínský, ač byla jeho vazba Ústavním soudem označena za nezákonnou, dál několik dnů zbytečně seděl za mřížemi a nejspíš by seděl dál nebýt toho, že jej ven pustil soudce na základě úplně jiného dokumentu, Kulínského stížnosti několik měsíců staré a s nálezem Ústavního soudu vlastně nesouvisející?
Co na to média? Vzala to na vědomí. Zkonstatovala fakta a dál se nepídila, zákulisí nezkoumala. Natož že by třeba přinesla nějaká hlubší zamyšlení nad povahou, fungováním, posláním a smyslem justice, nad její (ne)závislostí a (ne)stranností, srovnala třeba tento případ s jinými jinde a v jiném čase, prostě činila, co má, tedy informovala… To se po našich médiích asi nesmí chtít. Pro ně často – i v této věci - stačí, když je v hledáčku dobře definovaný cíl. A když jej je možno stručně zaškatulkovat do mediálních kategorií. Kulínský spadl celou svojí vahou do škatulky „nesympatický zbohatlík“. A podle toho se k jeho kauze média staví. Když na Kulínského obranu vystoupili kolegové z branže a nesměle prohlásili, že považují vazbu Kulínského za zbytečně prodlužovanou (opět nic o vině ani trestu, jen o zacházení s člověkem), strhla se v médiích štvanice na nebohé petenty: že prý pro umělce inzerují větší práva, než mají obyčejní občané. Nebyla to pravda. Umělci inzerovali právě a jen ta práva, která má každý občan, i pro občana Kulínského. Protestovali proti tomu, aby byl trestán úřednictvem za svou mediální známost a profesní úspěch. A když byl Kulínský konečně propuštěn z vazby, zdálo se, že média na to vůbec nebyla připravena, že s tím nepočítala. Proč asi? Média se tady zcela jednoznačně postavila na stranu těch, kdo upírají vybrané skupině lidí jejich lidská práva. A to je varovné.
Jestliže média mlčela k prolomení verdiktu Ústavního soudu (byť bylo formálně podle zákona), a nyní nerozebírají význam toho činu, jeho důvody a důsledky, stávají se spoluhráči na mocenské šachovnici, nikoli svědky našeho času, jak jim náleží. A co hůř – strhávají s sebou veřejné mínění, protože vytvářejí dojem, že pavlačové lynčování stojí nad spravedlností a závist nad pravdou. Je to hrubé selhání novinářstva, jehož důsledky si budeme vyjídat ještě hodně dlouho my všichni.
Publikováno ve spolupráci se serverem Česká média
(nadpis redakčně upraven)