Velký pátek Jiřího Pospíšila
Pro ministra Jiřího Pospíšila, nenasytně bažícího po popularitě, byl pátek 22. července 2011 velkým dnem. Ocitl se hned dvakrát v ohnisku zájmu novinářů.
Především se veřejnost prostřednictvím jeho tiskové konference dověděla, že se ve čtvrtek po výrazném překročení zákonné procesní lhůty konečně doplahočil k podpisu třicetišestistránkového správního rozhodnutí o odvolání z funkce Vlastimila Rampuly, pražského vrchního státního zástupce. Rozhodl na základě dvou podnětů nejvyššího státního zástupce, když u prvního nechal marně vypršet procesní lhůtu.
Událost provází pikantní shoda náhod. Vpředvečer podpisu slavil narozeniny bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec a Vlastimil Rampula byl jedním z řady příslušníků justiční elity, kteří se zúčastnili oslavy. Jeho odvolání tak nechtěně nabylo povahy pokračování programu „odněmcování“ resortu, s kterým se Jiří Pospíšil ujal svého druhého mandátu.
Odvoláním Vlastimila Rampuly završil Jiří Pospíšil po opakovaných projevech právnické nejistoty, manažerské nerozhodnosti, hraničící až se zbabělostí, a výsledných nepřiměřených průtazích úkon, který by byl na místě již na sklonku jeho prvního ministerského mandátu, kdy se mu Vlastimil Rampula veřejně vzepřel kvůli odvolání severočeského krajského státního zástupce Jiřího Křivance (zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2009022602). Stejně tak měl Jiří Pospíšil důvod k zákroku na začátku svého druhého mandátu, kdy mu Vlastimil Rampula kladl odpor při jmenování krajského státního zástupce v Hradci Králové.
Odvolaný má nyní možnost bránit se rozkladem, který přezkoumá rozkladová komise ministerstva. Její názor je doporučením pro ministra, který pak vydá pravomocné rozhodnutí, jež má okamžitou účinnost. Případná správní žaloba, kterou by Vlastimil Rampula mohl napadnout ministrovo rozhodnutí, by neměla odkladný účinek.
Způsob, jakým si Jiří Pospíšil vedl při rozhodování o podnětu nejvyššího státního zástupce na odvolání Vlastimila Rampuly, vyvolává podezření, že nejednal jako zcela suverénní šéf resortu. S vysokou mírou pravděpodobnosti, blízkou jistotě, se lze domnívat, že Pavel Zeman podal první podnět po dohodě s ním, ba spíše na základě jeho přání. Má to logiku: jedním z úkolů nového nejvyššího státního zástupce jistě bylo oslabení kliky státních zástupců, loajálních k odvolané Renatě Vesecké, přímo nebo nepřímo zapletených do tzv. „kauzy Čunek“. Nelogické na tom je jen to, že zadání uložil ministr, který měl v aféře postavení capo di tutti capi a měl odejít ještě před Renatou Veseckou. Nemůže být pouhou náhodou, že s vyhověním podnětu Jiří Pospíšil otálel a nebral ohled na to, že podkopává autoritu Pavla Zemana a ztěžuje konzolidaci soustavy státního zastupitelství pod novým vedením.
Jeho rozhodnost určitě oslabila porážka ve správním řízení soudním od tří neprávem odvolaných vedoucích státních zástupců. Tato skutečnost byla ale známa dříve než padl Zemanův návrh na odvolání Vlastimila Rampuly. Musí zde tedy být další významný vliv, s nímž Jiří Pospíšil původně nepočítal. S největší pravděpodobností to byl nesouhlas části stranického aktivu ODS s odvoláním Vlastimila Rampuly, uplatněný až po zveřejnění zprávy o Zemanově návrhu. Ostatně také při výběru nejvyššího státního zástupce Jiří Pospíšil připustil, aby mu straničtí „kmotři“ a bossové nahlíželi přes rameno do karet.
Vrcholový vedoucí pracovník musí být v nejvyšší možné míře nezávislý při výběru svých nejbližších podřízených, protože bez shody s nimi nemůže efektivně řídit svůj útvar. Trapné protahování odvolání Vlastmila Rampuly poučilo Pavla Zemana, jak dlouhé je vodítko se škrtícím obojkem v rukou politiků, jímž je vymezen prostor jeho nezávislosti.
Podle porůznu zveřejněných výroků Vlastimila Rampuly je velmi pravděpodobné, že se bude odvolání bránit, třeba i správní žalobou. Aby se předešlo dvojvládí v případě jeho úspěchu v soudním řízení, vrchní státní zastupitelství bude nejspíš až do konce sporu řídit pouze pověřený státní zástupce bez „definitivy“, čili destabilizace úřadu bude pokračovat. Nežádoucí stav může trvat i několik let, protože správní řízení je zdlouhavé.
Neústupnost Vlastimila Rampuly snad může u někoho vzbuzovat sympatie. Na druhé straně prozrazuje, že jeho egoismus je silnější než odpovědnost vůči řízené organizaci. Svoboda je správně pochopená nutnost. Vlastimil Rampula by měl pochopit, že je cizorodým článkem v řetězci a měl by jít sám. Postavení podřízeného, kterého nechce ani přímý představený, ani nadřízený ministr, a který jim oběma dává opakovaně najevo, že se jim nehodlá podřizovat, je trvale neudržitelné. Jeho odboj svými důsledky poškozuje obraz státního zastupitelství v očích veřejnosti a vyvolává zhoubný stav nejistoty uvnitř úřadu.
Chyba je ovšem také na straně Jiřího Pospíšila. Milenu Hojovcovou, bývalou vrchní státní zástupkyni v Olomouci, nechal degradovat do postavení řadové státní zástupkyně na nejnižším stupni soustavy, v úřadě, v němž začínala svou kariéru a posléze jej řadu let úspěšně řídila až do povýšení do Olomouce. Ponížením se jí odměnil za rozumnost, s kterou odstoupila z funkce, aby předešla vzniku dvojvládí dvou vrchních státních zástupců, když se na své místo vrátil Pospíšilem před lety neprávem odvolaný Ivo Ištván. Vlastimil Rampula zřejmě nedostal záruku, že mu v případě dobrovolného vyklizení pole nehrozí stejné ponížení. Je možné, že včasná nabídka vhodné protihodnoty za dobrovolný odchod by předešla vyhrocení konfliktu. Trvání na silovém řešení sporu s Vlastimilem Rampulou je po zkušenosti s odvoláním státních zástupců Ivo Ištvána, Jana Jakovce a Pavla Kačírka dokladem nepoučitelnosti Jiřího Pospíšila ve věcech personálního řízení resortu. Pro Vlastimila Rampulu i Milenu Hojovcovou by se mělo najít přiměřené náhradní uplatnění. Ani jeden z nich není zralý na zahození.
Dojde-li k předpokládanému sporu ministerstva s Vlastimilem Rampulou, jeho výsledek ukáže, zda péče, věnovaná propracování rozhodnutí o odvolání, měla smysl. Ač osobně s odvoláním vrchního státního zástupce souhlasím, mám obavy, že Jiří Pospíšil může u Nejvyššího správního soudu ČR narazit s argumentem o nepřípustnosti Rampulova zásahu do jednání státní zástupkyně Darji Dunajové v soudním řízení proti manažerům IPB. Je sporné, zda lze považovat za nepatřičný zásah do její procesní nezávislosti či dokonce za jednání v rozporu se zákonem jeho telefonický pokyn, aby si po vynesení rozsudku vzala lhůtu na rozmyšlenou. Státní zástupci nejsou soudci, nepřísluší jim soudcovská nezávislost. Vedoucí státní zástupce samozřejmě má právo takový pokyn své podřízené vydat. Odvolání ve lhůtě na rozmyšlenou po obdržení písemného vyhotovení rozsudku je běžná záležitost, která nemůže být v žádném případě považována za zpochybnění nestrannosti a profesionality státního zástupce. Není překážkou pro podání písemného odvolání po obdržení rozsudku. Námitka proti zásahu Vlastimila Rampuly by ovšem byla oprávněná, pokud by se prokázalo, že v době, rozhodné pro podání písemného odvolání, by nějakým způsobem zmařil jeho předložení soudu, ač bylo důvodné. Text Pospíšilova rozhodnutí ovšem nemám k disposici, proto nemohu vyloučit, že mohlo dojít ke zkreslení tohoto odvolacího argumentu povrchní formulací při jeho vysvětlení novinářům.
Dodávám, že naděje na radikální zvrat ve výkonnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze a následně také u jemu podřízených úřadů, spojované s odvoláním Vlastimila Rampuly, jsou liché. Kromě výše uvedeného záporného vlivu řízení prozatímním šéfem je třeba si uvědomit, že úřednický aparát má obrovskou setrvačnost, z které ho pouhá výměna na jeho nejvyšším vrcholku nevyvede. Osazenstvo Rampulova úřadu tvoří z převážné části bývalí prokurátoři protiprávního režimu. Téměř 60% žalobců jsou bývalí členové KSČ (kandidáty nepočítaje). Jejich přístup k trestnímu právu je poplatný jejich profesní a politické minulosti. Na výkonnosti a sklonu ke svévolnému jednání aspoň části z nich se nutně podepsala více než dvacetiletá absence nemilosrdné vnější kontroly úrovně jejich práce. Někteří z nich udržují nadále kolegiální vztahy s bývalými soudci a prokurátory, kteří museli po Listopadu opustit úřad, a působí jako advokáti. To je podpůrný činitel pro vznik korupčního prostředí. Obecně lze říci, že státní zastupitelství je dobře zachovaným skanzenem moci výkonné předlistopadového režimu. U Rampulova úřadu to je zvlášť výrazné.
Na popisu dalšího pátečního Pospíšilova hvězdného okamžiku lze dokázat, že upozornění na výše zmíněný stav státního zastupitelství není jen pouhá politická demagogie či primitivní antikomunismus.
Úvodem k němu bylo standardně nekompetentní oznámení veřejnoprávní televize ve večerních Událostech dne 22.července 2011, že Jiří Pospíšil podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch bývalého vojenského prokurátora Karla Vaše, žalobce v procesu s popraveným generálem Heliodorem Pikou, a chce jej poslat do vězení (!). Občasné účelové přikrucování paragrafů není Jiřímu Pospíšilovi cizí, nicméně zjevná nesmyslnost zprávy mě přesto překvapila. Internetová vydání tištěných periodik ale referovala o této záležitosti střízlivěji.
Dnes devadesátipětiletý důchodce Karel Vaš byl za svůj podíl na justiční vraždě generála Heliodora Píky odsouzen dne 15. června 2001 Městským soudem v Praze k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Vrchní soud v Praze ale v odvolacím řízení dne 15. ledna 2002 rozsudek zrušil a trestní stíhání zastavil z důvodu promlčení činu, který byl posuzován podle stále platného zákona z r.1855. Proti tomu podala dovolání tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, ale Nejvyšší soud ČR dne 12. června 2002 dovolání zamítl jako neopodstatněné s odůvodněním, že Nejvyšší soud nemůže mluvit do rozhodnutí Vrchního soudu, pokud ten nepovažoval zfalšované doklady jako důkazy proti Heliodoru Píkovi za rozhodující příčinu popravy. Námitka promlčení tak zůstala nedotčena.
Názor Jiřího Pospíšila, že vrah by neměl uniknout potrestání, je jistě správný. Pan ministr nám ale patrně nevysvětlí, proč se rozhodl zjednat mu průchod právě teď, po tolika letech od pravomocného ukončení řízení proti Karlu Vašovi, když ministrem se po prvé stal již v r.2006.
Není navíc zřejmé, zda si je vědom toho, že jeho krok možná nebude mít jiný význam než jako další předvedení jeho nesmiřitelného postoje k nositelům represe totalitního režimu, jenž naznačil již dříve například uveřejněním neúplných seznamů soudců a státních zástupců, kteří byli členy KSČ.
Stížnost ministra pro porušení zákona je obecně ošidný nástroj, neboť nesmí směřovat proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Bylo-li před ní podáno dovolání, může dojít ke kolizi, vedoucí k jejímu zamítnutí. Ještě ošidnější je speciálně stížnost v neprospěch odsouzeného, protože výsledkem nesmí být zhoršení jeho postavení. Má pouze „akademický“ význam: jediným přínosem je poučení obecného soudu o tom, že soudil špatně. Představa hlasatele ČT, že by výsledkem vyhovění ministrově stížnosti Nejvyšším soudem ČR mohla být cesta Karla Vaše za mříže, je proto zcela nesmyslná.
Stížnosti pro porušení zákona, podávané Jiřím Pospíšilem, jsou téměř vždy úspěšné. Podává jich ostatně podstatně méně než jeho předchůdci. V tomto případě může ale u Nejvyššího soudu ČR narazit. V dané věci již Nejvyšší soud ČR jednou rozhodl zamítnutím dovolání, z čehož vyplývá, že Pospíšilova stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze směřuje automaticky také proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Pokud by mu Nejvyšší soud ČR vyhověl, revidoval by své vlastní rozhodnutí z r.2002. Soudci dbalí nezávislosti soudu by proto měli vykázat ministra do patřičných mezí zamítnutím jeho stížnosti pro nepřípustnost ze zákona. Soud by neměl rozhodovat politicky, měl by se důsledně držet práva. Překvapení ovšem nejsou vyloučena. Rozhodnout ve prospěch stížnosti by snad mohl velký senát Nejvyššího soudu ČR, ale byla by to neslýchaná výjimka.
V této souvislosti je zajímavá otázka, zda by nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová v r. 2002 obstála u Nejvyššího soudu ČR lépe, kdyby se mohla opřít o ústavní nález z 15. listopadu 2010, v jehož odůvodnění Ústavní soud ČR připustil, že členství soudce v KSČ může za některých okolností opodstatnit požadavek na jeho vyloučení pro možnou podjatost. Na jeho základě by se tehdy mohla ohradit proti tomu, že prokurátora Karla Vaše chrání před trestem „bratrstvo kočičí pracky“ jeho souvěrců. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze, který řízení proti němu zastavil, je mladším kolegou odsouzeného. Byl rovněž vojenským prokurátorem s hodností plukovníka. Neměl naději, že by při polistopadových prověrkách prokurátorů prošel sítem. Proto se včas uklidil na vrchní soud, kde mu jeho minulost nevadila, protože neměl žádné soudcovské „škraloupy“. Zůstal dokonce sedět ve své původní kanceláři. Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR je bývalý člen KSČ. Kdo chce, nechť věří tomu, že oba klíčoví soudci byli při rozhodování tak přísně nestranní, že se do něj jejich politická a profesní minulost nepromítla.
Pokud Jiří Pospíšil se stížností pro porušení zákona neuspěje, nemusí ho to příliš mrzet. Zásluha za pokus o zjednání průchodu spravedlnosti mu zůstane. Mimo to potřeba uvěznění tohoto starce není úplně naléhavá, protože má za sebou tři roky nucených prací v sovětském gulagu a šest let ve vězení předlistopadového Československa za skutky, které nespáchal. Po jeden a půl roce vyšetřovací vazby v pověstném Domečku byl v r. 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí za trestné činy velezrady, vyzvědačství a spoluúčasti na vraždě. Trest vykonával v Leopoldově, kde se setkal se svými obětmi, od nichž byl zbit. Po amnestiích z r. 1948 a 1953 mu byl v r. 1955 snížen trest na 25 let odnětí svobody. V r. 1956 byl v obnoveném procesu zproštěn obžaloby v plném rozsahu a byl propuštěn na svobodu. V r. 1963 mu bylo vráceno členství v KSČ s důtkou. Dopouštěl se zločinů a křivd v zájmu zločinné strany, které oddaně sloužil. A strana se mu odvděčila zločinným nakládáním a křivdou.