Karel Gott: Bál se mě Novotný, Svoboda, Husák i Havel
Karel Gott. Obrovský fenomén tuzemské (pop)kultury. Továrna na sny, říkají jedni. Zombie, která se vlísala do přízně před i po roce 1968, před i po roce 1989, šklebí se druzí. Gott je jediný český zpěvák, kterého alespoň trochu znají i za hranicemi.
Ano, se svým talentem se hodil vládnoucím režimům, i mocní se jej totiž báli – dokázal strhnout masy. Husákovi se ulevilo, když “zlatý hlas z Prahy” signoval antichartu, Havel si oddechnul, když v revolučních dnech roku 1989 neméně zlatý “slavík” zapěl z balkónu Melantrichu společně s Karlem Krylem a socialisté si povyskočili, když Goťák svolil k účinkování v předvolební kampani ČSSD.
Právě socialisté se – možná za odměnu – nejnověji zasazují o to, aby zpěvák obdržel státní vyznamenání. ”V průměru každý člověk u nás již vlastní jedno jeho album. To nikdo jiný nedokázal,” prohlásil například socialistický poslanec Ondřej Němec. Ano, to je pravda, jenže...
Jenže Gott byl až příliš svázaný s komunistickým režimem. Od prezidenta Husáka v roce 1985 obdržel nejvyšší možné vyznamenání v tehdejším uměleckém světě – titul národní umělec. Lze oprávněně namítnout, že Gott, nechtěl-li promrhat svůj výjimečný talent, musel tak či onak vycházet s rudými soudruhy. Přesto je jeho případné vyznamenání v dnešní době více než sporné, mohlo by se dotknout řady lidí, již proti komunismu tvrdě bojovali.
Ostatně sám Gott snahy poslanců okomentoval slovy: “Moc si toho vážím. Ale nečekal jsem, že to projde. I tak jsem spokojen. Pro mne je nejdůležitější ohlas publika, plné sály, plné sportovní haly, ovace. U lidí cítím, že mám oblibu a to mi stačí.” Profesionální, trefné, výstižné. Vyznamenejme však raději jiné.