Krátce: inflační spirálu neroztáčejí občané, tedy dělníci, zaměstnanci úřadů, zemědělci, příslušníci armády a policie, hasiči nebo bezdomovci, zkrátka lidé, kteří obvykle žijí od výplaty k výplatě, nemají na luxusní auta a sídla, a jejich hlasům (mimo období voleb) není nasloucháno nikým, kdo se dostal k moci, ať je to starosta nejmenší obce nebo prezident republiky. Rotaci inflační káči mají ve svých rukách politici, bankéři a ekonomové, někteří byznysmeni a burzovní makléři, zkrátka zcela jiné persony než odboráři, ekologové, traktoristi nebo vy a já.
Výklady o tom, že za komunistů stačilo, aby se člověk nezúčastnil prvomájového průvodu, aby (cituji) „byl v hajzlu“, je oblíbenou vyprávěnkou, které však nemohu přiznat pravdivost. Mně je už přes padesát, zažil jsem tedy bývalý režim od narození až do středního věku, z pionýra jsem vystoupil v osmé třídě, do odborů jsem nevstoupil, na vojně jsme byli pouze dva záklaďáci z tisícovky ostatních, kteří jsme se nenechali nahnat ani do SSM, vábení strany a StB jsem nepodlehl, o svátku 1.máje jsme místo do průvodu pravidelně vyráželi s kamarády na čundry – ale v hajzlu jsem nebyl. Zůstal jsem svůj a když už nebylo zbytí, všeho jsem nechal a odešel jsem například do hor, kde jsem se živil jako dřevorubec, vyčistil si hlavu a získal čas na důkladné prostudování mého tehdejšího nepřítele, abych pochopil jeho způsob uvažování, jeho strategii a taktiku, objevil jeho slabé i silné stránky, atd. Nikdy jsem však nikoho nepodceňoval, vyhýbal se despektu a urážkám, usiloval o dialog. Mám za to, že než lidi rozdělovat ideologickými nebo filosofickými zdmi (štvavými řečmi) je lepší budovat mezi nimi mosty.
Nadto první máj ani zdaleka nebyl a není svátkem komunistickým, resp. socialistickým, přestože logicky se k němu bývalý režim hlásil jako k jednomu z klíčových momentů své ideologie. V roce 1886, tedy ještě v časech Divokého západu a doznívajících indiánských válek, se 1. květen stal dnem boje za osmihodinový pracovní den v USA. Na to pak bezprostředně navazovaly tragické události v Chicagu, kde došlo ke střetům s policií a následné justiční vraždě pěti předních anarchistů, popravených 11. listopadu 1887. Na jejich památku probíhaly po celých USA 1. května 1888 demonstrace a když přišli francouzští odboráři s návrhem na celosvětový Svátek práce, byl zvolen právě 1. květen 1890. Akce pak pokračovala, šířila se po celém světě a přidávaly se k ní různé politické proudy. S volebními vítězstvími sociální demokracie se stávala na západě Evropy dnem volna, zatímco ve východním bloku si svátek přisvojily tamní režimy pro pořádání oficiálních oslav sebe samých.
Zatímco některé pravicové diktatury první máj zakazovaly, nacistické Německo z něj udělalo státní svátek, ač se Hitler ještě v roce 1922 osobně angažoval v kampani za jeho zákaz.
K Prvnímu máji se začala hlásit i katolická církev, která jej roku 1955 zasvětila sv. Josefu Dělníkovi. Češi byli mezi zatčenými v Chicagu i účastníky sjezdu, který rozhodl o konání Prvního máje. Zatímco první oslavy Prvního máje proběhly v roce 1890 jednotně, později je ale většinou oslavovali zvlášť sociální demokraté, zvlášť národní sociálové a zvlášť anarchisté. Po svém vzniku v roce 1921 pořádala samostatné prvomájové akce pochopitelně i Komunistická strana Československa. Společné akce byly pořádány jen v extrémních situacích – především v letech 1918 a 1938.
Po roce 1948 se stal První máj (s výjimkou let 1965 či 1968) jakýmsi svátkem, který si komunisté přisvojili, ale nepamatuji, že by si některý spolužák stěžoval, že toho dne nemusí do školy, dělníci, že mají placené volno, apod. Přes některé negativní konotace prvomájová tradice po roce 1989 přetrvala a dnes se tento svátek u nás slaví (nebo odmítá) stejně jako ve Francii, USA, Honkongu či Austrálii.

Pokud jde o onu údajnou možnost zaměstnance svobodně odejít, pokud se mu práce nebo šéf nezamlouvají, tahle písnička zní obvzlášť melodicky v době, kdy je půl milionu lidí bez práce a podle poslední statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí na jedno volné místo připadá bezmála 20 uchazečů, přičemž téměř ve všech případech jde nabídku takových zaměstnání, jakými jsou obchodní zástupci, roznášení reklamních letáků, sezonní sklizeň jahod, apod., a to vše za nejnižší myslitelnou mzdu, bez naděje na stálý pracovní poměr a v podmínkách, proti jakým se bouřili i otroci na amerických plantážích s bavlnou.
Potíž je v tom, že pokud je zaměstnanec z nějakého rozumného důvodu nespokojen a má pocit, že by bylo co zlepšovat, žádný šéf jeho připomínky neakceptuje. Tradiční odpovědí na kritické návrhy jsou slova: „Když se ti to nelíbí, můžeš jít!“ (Poznámka: v tom je ten vtip – zaměstnavatel může ignorovat i oprávněnmé požadavky jednotlivého zaměstnance a vyrazit s ním na minutu dveře, neboť odchodem jednotlivce firma zpravidla neutrpí a její chod není ohrožen, avšak přehlížet požadavky mnoha zaměstnanců, kteří se dokáží zorganizovat a postupovat jednotně, protože hromadnou „rebelií“ nespokojenců lze zastavit výrobu nebo provoz a firmu ohrozit na její existenci. Proto byly založeny zaměstnanecké odbory, proto se zaměstnavatelé spolu s vládou a odboráři účastní – a to dobrovolně, s vědomím prospěšnosti takové akce – jednání tripartity. Mimochodem, jako podnikatel vás mohu ujistit, že je vždy snažší dosáhnout společné dohody se zástupci mnoha zaměstnanců, nežli se dohadovat o pracovních a platových podmínkách s každým jednotlivě. Ostatně vedení podnikových odborů ručí za dodržování uzavřených dohod všemi zaměstnanci, zatímco jednotlivý zaměstnanec může být neřízenou střelou.
V konzumní společnosti, kde vládne trh a exekutoři, a politické elity vyznávají ideu „přiměřené nezaměstnanosti“, vámi tvrzená svoboda rozhodování prakticky neexistuje pro nikoho, kdo je podřízeném postavení zaměstance, kdo založil rodinu, živí děti, splácí hypotéku a navíc žije na venkově, kde ztratit zaměstnání znamená zůstat už navždy nezaměstnaným – takových regionů je u nás jako máku.

Tvrzení, že dříve, tedy za komunistů, nebylo tak jednoduché změnit zaměstnání, neobstojí konfrontováno s mými životnímu zkušenosti: už před rokem 89´ jsem osmkrát změnil působiště a třikrát zcela svou profesi – bez potíží, kdykoli jsem si usmyslel odejít nebo změnit obor. Tehdy platný zákoník práce a výpovědní lhůty nebyly vážnými překážkami, ostatně vždycky existovala možnost rozumné dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Dodržovat pracovní smlouvy a odcházet až po uplynutí výpovědní lhůty se muselo i na západ od našich hranic, na tom není nic nesvobodného. Moje manželka pochází z Nového Zélandu a to, co v pracovněprávních vztazích platilo zde, muselo se dodržovat i za mořem. Říká se tomu pravidla hry, která se mají mezi slušnými lidmi dodržovat, pokud se nemá společnost propadnout do naprostého chaosu.

Pokud jde o mé vzdělání, mám vzdělání salašnického psa, naučil jsem se však používat mozek jak to jen nejlépe šlo.
Je pravda, že si nyní mohu dopřávat vysoký životní standard, ale ještě před sedmi lety jsem žil na ulici, připraven podvodníky a násilníky o veškerý majetek, přičemž marně jsem se domáhal ochrany a pomoci od tohoto státu. Ztratil jsem domov, práci, neměl jsem ani korunu, dožil jsem se věku, který potencionální zaměstnavatelé pokládají za smrtelnou chorobu; abych uživil děti, několik měsíců jsem byl nucen krást jídlo v supermarketech, ačkoli nikdy dřív a nikdy později jsem nikomu nevzal ani tkaničku od bot. To byly časy, kdy jsem málem umřel.
Takže tak jako si nyní mohu a umím užívat bezstarostného života, poznal jsem i bídu a beznaděj přežívání ulici. Mé úvahy tedy nejsou pouhým slohovým cvičením života neznalého krasoducha, jak naznačujete, ale naopak vycházejí z mých osobních, nejednou dramatických a tragických zkušeností.

Závěrem znovu opakuji otázku: skutečně pokládáte vašeho odborově organizovaného lékaře za darmožrouta a primitiva? Skutečně si myslíte, že paní učitelka, která je sice ve školských odborech, ale zároveň vás seznámila s abecedou a naučila logickému myšlení, je hrubý primitivní živočich? Vážně máte za darmožrouta utahaného dělníka u montážního pásu ve škodovce jenom proto, že vstoupil do tamních (nekomunistických!) odborů a zúčastnil se kolektivního vyjednávání s vedením firmy? Lidé, kteří tvrdě pracují, starají se o rodiny, vychovávají děti a dělají pro společnost mnohem víc, než by museli, nejsou darmožrouti, i kdyby několikrát za rok mašírovali před sídlem vlády s transparentem „Kalousek prošustroval miliardy, které teď tahá z kapes daňových poplatníků!“