Výbušnina lidských práv
Demokracie zachvátila Evropu teprve, když byla založena na lidských právech … (G. K. Chesterton).
Arabské bouřlivé jaro 2011 – diktátoři padají v Tunisku, Egyptě a Jemenu, oligarchické diktatury se otřásají v Bahrajnu i Sýrii, ustrašené monarchie ještě přežívají v Jordánsku, emirátech a Saúdské Arábii. Třetí vlna (ještě nejisté) demokratizace ve světě za tři dekády. Jeden prvek měly nepochybně společný, přestože se všechny odehrály v odlišných historických souvislostech – univerzální lidská práva.
V kulturně katolické jižní Americe v osmdesátých letech měl významný vliv Vatikán, když pod vládou polského papeže vyhlásil boj nejen za náboženskou svobodu, ale také za lidská práva. Na tu druhou vlnu v letech devadesátých, jež pohřbila sovětské panství, měla víra ve svobody jako práva možná ještě větší vliv. Konformní Helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975) uznala sovětským diktátorům nedotknutelnost hranic a tím de iure i poválečný zábor Evropy, ale do textu vložila výbušninu „závazných“ univerzálních práv, které sověti podepsali jako bezvýznamný cár papíru, vždyť měli nejsvobodnější ústavu na světě. A hle, v celém ideologicky a ekonomicky vyčerpaném impériu se vynořili z podzemí opoziční skupiny a brali je najednou za slovo.
Jak je možné, že americká biblická deklarace nezávislosti (1776) namířená proti legitimitě anglické královské moci (diktátu), zvláště ve své rozšířené a sekulární podobě Charty lidských práv OSN (1948) má, za předpokladu, že ji přeje politická situace, tak velký univerzální vliv? Vychází představa rovnosti všech lidí a nezcizitelných práv opravdu z lidské přirozenosti, ze které lze odvodit politickou svobodu a jedinou legitimní (volenou) vládu nebo je založena na víře?
“Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. A pokud některá vláda těmto cílům překáží, mají lidé právo jí změnit, zrušit nebo ustanovit vládu novou… pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.”
Opravdu se zdá, že naše civilizace během dlouhého vývoje (Izrael, Řecko, Řím, habeas corpus) objevila omezenou, ústavní, liberální, pragmatickou (neideologickou) a také volenou legitimní vládu, která nemá ve světě konkurenci a jež nejlépe zajišťuje svobodu a prosperitu, ačkoli si lidé nemohou nikdy být rovni (přestala by fungovat autorita, pořádek i ekonomie), ani mít v zastupitelské politické diskusi stejný hlas a vliv. Po dosažení značné míry občanské svobody se dnes objevují znovu problémy, jež naznačil už Aristotéles, když se domníval, že stabilní politeia nemůže být založena ani na vůli většiny (demokracie) ani na svobodě politického diskursu a ústavy, nýbrž musí vycházet z tradičních ctností občana a dodejme v moderním smyslu tedy nikoli z práv. Představa práv ukázala svou ohromnou politickou moc, protože bojovat za abstraktní svobodu je mnohem těžší (nevíme co po boji nastane) než zápas o konkrétní vlastně zcizená práva, neboť taková víra delegimitizuje každou nevolenou vládu, a to i tu sebeosvícenější, což většinou nebývá. Zápas o svobodu dnes už neříká – pryč s tyranií, ale dodržujte má práva, což je v součtu totéž.
Pro morální zdraví společnosti jsou však veškerá práva málo platná, protože morální chování je něco jiného než vynucená pravidla (jurisdikce) a lidská práva (kodifikace svobod a nároků). Proto je snaha současné evropské unie o autoritativní politickou lidsko-právní korektnost, která zdánlivě nahrazuje tradiční morálku, tak velký problém. Diktátem tolerance vůči každé osobní a nejen z většinového pohledu deviantní jinakosti rozvrací celospolečenský morální normativ. Najednou, jako by měl každý právo na “morální” odlišnost. Liberální relativismus vytlačuje morálku do oblasti soukromých subjektivních hodnot. Jenže morálka, aby zůstala morálkou musí být obecně vnímaná a tlakem společnosti do jisté míry vynucovaná jako platná norma, jako normální správné chování. Tolerance povýšená na absolutní princip, místo obyčejné sousedské snášenlivosti, vede k bezradnosti vůči špatnému veřejnému chování a nakonec k rozpadu společnosti na autonomní individua. Dokonce omezuje i běžnou schopnost domluvit se s úředníky, učiteli, policii, personálem a zřízenci všeho druhu, protože jim začíná chybět společný rámec, toho co, je všem jasné (úzus, tradice), to co se kdysi nazývalo všeobecným zdravým rozumem. Neustále ke svému údivu slyšíme, že nějaký předpis něco nedovoluje. V totálně kodifikované společnosti je každý je oprávněn něco dělat a něco nedělat, ale domluvit se na rozumném řešení nemůže.
Rozpor mezi legalismem a morálkou se týká téměř všech zákazů známých z desatera. Lichvy a slušného úroku, manželstvím a nevěrou, zlodějnou a korupcí, neúplným (křivým) svědectvím a celistvou pravdou a podobně. Dnes a denně jsme například konfrontování napětím mezi sexuálním libertinismem a diktátem tolerance. Sexuální nezřízenost vede k rozpadu rodiny, kterou stát přestal chránit a preferovat a my nejsme schopni (ani morálně) odsoudit muže, který opustí ženu s malými dětmi a podobně. Diskrétní homosexuální partnerství lze jistě tolerovat, ale jeho praktiky (anální sex) a veřejnou propagaci odmítají nadšeně všechna náboženství i zdravý rozum.
Dnešní sekularizovaná korektnost je netolerantní vůči náboženství, které je často zdrojem silné morálky, chce je vypudit z veřejné sféry a zamezit jeho propagaci, neboť považuje morálku právě jen za záležitost subjektivních hodnot a nikoli nepsaných společenských pravidel. Kdyby tomu tak bylo, neexistoval by rozdíl mezí morálním a legálním, mezi slušným a neslušným, který se tak tragicky projevuje v hamižném (a často legálním) chování politiků. To, že máme na něco právo, neznamená ještě, že je máme vždycky vyžadovat. Největší regulativní ctností starověku byla prudentia – uvážlivost, rozvaha, prozíravost. Zde vidím největší problém dominance lidských práv a z ní odvozené legality – ztrátu soudnosti, čili zdravého rozumu, který v normativně zmatené společnosti, přestává fungovat.
Zásadní lidská a občanská práva nic nestojí (politickou vůli), jsou to především svobody, avšak práva na bázi abstraktní lidské solidarity jsou nároky a dnes se množí jako králíci, nemluvě o právech (dětí, vězňů, zvířat), která mnohdy právy nejsou. Snaha je kodifikovat, je nakonec snahou zlikvidovat politiku. Ta pomalu přestává mít smysl, zvláště v nadstavbě evropské unie, která je svou podstatou nedemokratická (oligarchická) a potřebuje práva a Evropský soudní dvůr pro svou legitimitu, jakoby existoval jen jeden jedinný humánní a univerzální svět, o němž nelze diskutovat, jenž je zapotřebí pouze vyjevit a prosadit jeho smysl v praxi. Podstatou politiky pak není diskuse a opozice (protože pravda je složitá a společenské zájmy různorodé) jak tvrdí Aristotéles, nybrž jednota v pravdě, jak tvrdí Platón a kdysi jeho pokračovatelé v Kremlu.
Naše civilizace dosáhla ohromného objevu legitimitimní vlády a svobodné politiky, proto také padají nepolitické vlády. Ideologie humanismu lidských práv však společnost rozvrací.
Pro časopis Týždeň, 4. 07. 2011