EU touží po socialismu
Napříč Evropou se střídají vlny nespokojenosti občanů se svým životním údělem. Nespokojení lidé jsou prakticky ve všech unijních státech, bohatých, chudších i nejchudších. O čem tento stav svědčí?
Neklid a nepokoje jsou výrazem obecného zklamání a lidového roztrpčení z neúspěšného projektu sociálního státu blahobytu a příslibů politických i intelektuálních elit, že lze dobrou a lepší životní úroveň vychytračit sofistikovaným přerozdělováním, a že ji není třeba tvrdě odpracovat. Těch příslibů založených na sociálním, ekologickém, politickém, bankovním i jiném inženýrství, opírajících se o mantru trvale udržitelného rozvoje společnosti.
Dalším důvodem je utkvělá představa, že moderní demokracie je nejlepším instrumentem, jak dosáhnout vrcholu společenského blaha pro všechny. Zapomnělo se, že demokracie byla odzkoušená již před naším letopočtem v Řecku a jako taková se neosvědčila. Její reinstalace byla provedena teprve před cca 250 léty (deklarace nezávislosti Spojených států) jako „republika“. Tato demokracie spočívala na zcela jiném filosofickém základě a vycházela z toho, že je samozřejmá pravda, že lidé byli Bohem stvořeni rovni a mají nezcizitelná práva, atd. Dnešní demokracie využívá jiný přístup: pravda se nedá dokázat a rozhoduje proto demokraticky většina. A je nasnadě, že problém se narodil, ještě dřív než vznikl. Většina si přeje blahobyt, politická strana je tu proto, aby tento blahobyt zajistila, a to jakkoliv. Jinak je lid nespokojený, stávkuje a rebeluje. (Stejně tak odbory, ty jsou zde také proto, aby zajistily blahobyt – cizíma rukama!)
Podle mého mínění, celá situace dospěje do závěrů, kdy si Řekové vystávkují postup, že svůj dluh více zobecní (zevropští) a na zaplacení budou tak muset více přispívat všichni občané z EU. Tento postup se bude opakovat ve všech dalších případech. EU tak bude muset, zvýšit míru regulace, přerozdělování a bude více centralizovat plánovací, finanční a mocenské mechanizmy. Sociální neklid bude však pokračovat a vynutí si „spravedlivý“ rovnostářský přístup k řešení hospodářských problémů. Dostaneme se tak do fáze záchrany sociálního státu (socialismu) v Evropě.
V české kotlině, zvítězí-li odboráři a rebelie, nastane jedině a pouze zhoršení výchozí posice Česka v EU, kdy ji bude přidělen ke splácení větší objem evropských dluhů, než v případě, kdyby domácí dluh byl již splacen.
Závěrem se vnucuje otázka, jak se mohou odboráři pasovat do role ekonomického manažéra státního blahobytu, když za to nemohou nést politickou zodpovědnost, jako je tomu v případě politické strany.