Smrt muže, kterého nenáviděli
Včera ve svém domě v Bavorsku zemřel osmadevadesátiletý Otto Habsburský, nejstarší syn a následník posledního rakouského císaře a (mimo jiné) českého krále Karla. Snad je tedy na místě trocha bilancování. Koneckonců Ottu nenáviděly stejnou měrou všechny režimy, které se u nás od roku 1918 vystřídaly.
Ottovi bylo šest let, když se rozpadlo Rakousko – Uhersko. Na jeho troskách se zrodila zoufale nestabilní meziválečná Evropa, Evropa, zmítaná neřešitelnými národnostními, ideologickými a etnickými vášněmi, které dokázala překonávat jen zastřešující autorita konstitučního panovníka. Rozbuškou byl první velký zásah Spojených států do kontinentální politiky –čtrnáct bodů prezidenta Wilsona. „Ať jde pan Wilson se svými čtrnácti body k čertu, i pánu Bohu jich stačilo deset,“ komentoval tehdy francouzský premiér Clemenceau. Ekonomický potenciál USA byl už tehdy příliš velký. Wilson si prosadil svou. Čtrnácti body uvrhnul roztříštěnou Evropu do zmatku – a potom se Amerika stáhla do své luxusní a výnosné izolace za oceánem.
Na základě 14 bodů zrozený umělý, nesourodý a k více či méně brzkému zániku předurčený československý národ svými prvními zákony zrušil všechna práva habsburské dynastie k českému trůnu a současně vyřadil řadou ekonomických a politických opatření celou internacionální a profesionální třídu aristokratických diplomatů a vojáků ze života společnosti. Masarykova ČSR vyšla vstříc křupanské nenávisti sedláka ke šlechticovi. Habsburkové se stali symbolem jakéhosi pobělohorského úpění (jakkoliv objektivní bádání dokazuje opak). O úrovni republikánství, počatého zničením Mariánského sloupu v Praze, organizovaném žižkovským ožralou a údajným anarchistou Sauerem, svědčí to, že jsme se dodnes nezbavili potřeby vidět na Pražském hradě „nadstranickou osobnost.“ Kontinuita se přerušila a nikdy se ji už nepodařilo odpovědět.
Stejně tak byl Otto Habsburský nepřítelem pro nacisty. Jako zosobnění univerzalistického pojetí konstituční moci byl představitelem proudu, který stál jasně proti jakékoliv podobě politického nacionalismu. A stejně jako pro nacionální socialisty byl Otto třídním a nesmiřitelným nepřítelem pro socialisty bolševického typu, koneckonců rodné bratry. Ani samostatná česká diplomacie a politika se resentimentů nedokázala zbavit: Otto získal německé, rakouské, maďarské a chorvatské občanství. Pro ČR, která by tak ráda chtěla být sebevědomá, je patrně jakýkoliv představitel dynastie, v jejíchž žilách koluje krev Přemyslovců i Lucemburků stále nebezpečím. Jako by se na osobě Otty Habsburského ukazoval deficit demokratické tradice. Všechno, na čem stála konstituční monarchie - profesionální a politicky nezávislá diplomacie, armáda a úřednictvo, se za posledních 93 let podařilo obrátit vniveč.
Dnes – alespoň v jisté výseči společnosti – hledáme stabilitu, kterou naši pradědové,dědové a otcové s více či méně stejným nadšením bořili, aniž by ji měli čím nahradit, v Evropské unii. A ačkoliv evropský poslanec, pronášel Otto Habsburský přesná kritická slova i na její adresu. Označoval ji za útvar, který chce hustou sítí institucí nahradit základní tmelící myšlenku. A také varoval, že takový útvar se dříve či později musí, zbavený ideje a přehlcený institucemi, zhroutit sám do sebe a vydat Evropu znovu na milost a nemilost silnějším, kteří jednotlivé rozdrobené regiony prostě a jednoduše spolykají.