Svoboda slova jako nebezpečí pro levici? Možná.
Definovat levicového intelektuála je asi tak těžké jako uplácat pšouk do geometrického tvaru. Pro účely tohoto textu za něj budeme považovat takového člověka, který zastává názor, že existuje spiknutí současné vládní garnitury s hlavními médii.
Levicový intelektuál, dále jen LI, samozřejmě nikdy nepoužije přídavné jméno „hlavní.“ Nahradí ho tajnosnubněji znějícím spojením „mainstreamovými.“ Je to jedna ze základních součástí rétorické výbavy LI. LI se totiž poučil a ví, že sebevětší nesmysl, který by se při prvním kontaktu s otevřeným kritickým myšlením rozpadl na prvočinitele dostává křídla, jestliže se zaobalí do mesiášských a mlhavých obratů. Podle Paula Johnsona s touto praxí začal Sigmund Freud, objevitel hypotéz předkládaných jako teorie. Jen díky tomu, že je LI zběhlý v orientačním běhu argumentační mlhou, nachází v médiích jasné důkazy o pravdivosti svých vizí. Nehodnotí totiž to, co v médiích je, ale to, co v nich není, a tím zpětně dokazuje pravdivost svých tvrzení o všeobecném spiknutí reakčních sil. Reakčními silami v tomto případě rozumíme jakoukoliv část společnosti, která zastává dle LI archaický názor, že demokracie je založená na rovnosti práv, otevřené volební soutěži, svobodě názoru a podnikání.
Čtvrteční kabaretní pokus o stávku poskytnul dostatek materiálu, na kterém lze výše definovaný typ LI hezky přiblížit.
„Ptám se, jestli se někdy v ČR začne demonstrovat proti těm sdělovacím prostředkům, které nekladou politikům závažné kritické otázky,“ ptá se například na stránkách internetového deníku Britské listy, který je údajně projektem Glasgow University Uwe Ladwig. „V ČR snad nikdo nepoužívá twitter? V Německu lidé firmám vyhlašují bojkot, když někdo v reklamě lže,“ vysvětluje pan Ladwig, jak předpotopní je dění v Česku oproti Německu.
Je to typické: použitím spojení „závažné kritické otázky“ se navodí dojem, že bude řeč o něčem světodějném, zásadním a závažném a současně se implikuje, že v Česku se děje cosi hrozného, něco, co nás odkazuje kamsi do Běloruska. Ve skutečnosti jde ale pouze o volání po médiích, která by pokládala takové otázky a věnovala se takové agendě, kterou by stanovila jakási oligarchická struktura intelektuálů. Ta by patrně měla stanovit, co je v zájmu občana a voliče. Média by potom měla organizovat, vzdělávat a agitovat. Tak ostatně roli médií nevymezil nikdo jiný než Vladimír Ilji Lenin.
Stejně typická je druhá část citátu. Navozuje dojem, že v České republice neexistuje něco jako společenská angažovanost prostřednictvím sociálních sítí. Ty ostatně LI považuje za vynikající prostředek jak organizovat, vzdělávat a agitovat. Nesnáze začínají v okamžiku, kdy tato teorie narazí na prostý fakt toho, že sociální sítě jsou ze své podstaty nekontrolovatelné a tudíž se vzpírají intelektuálnímu glajchšaltu. Pan Ladwig se tedy musí ostentativně ptát: copak nikdo v ČR nepoužívá twitter? Ach ano, používá, jenže jinak, než by LI chtěl. Sociální sítě se před stávkou, v jejím průběhu i po ní zaplňují akcemi, které by se daly shrnout názvem jedné z nich: „Za mě nestávkujete.“
Místo shrnutí by se dalo říct pravděpodobně jen tolik, že LI je zuřivým zastáncem svobody slova. Musí ovšem říkat jen to, co LI považuje za správné. Jakékoliv jiné svobodné slovo je ze zásady závadné a je třeba ho vykořenit. Například zřízením nějakého ústředního kontrolního orgánu, dozírajícího na to, aby svoboda slova byla opravdu svobodná. Říká se tomu také cenzura, ale LI už ví, jak se takovému ošklivému slovu vyhnout. Říkalo by se tomu například Úřad na ochranu svobody názorů.