Vždy jsem tvrdil a vždy tvrdit budu, že hnacím motorem veškeré levice není žádná snaha o „sociální spravedlnost“ či levicí proklamovaná dojemná snaha o „práva pracujících“, ale vždy byla a bude jen a jen snaha o co největší kontrolu na financemi těch druhých. Jen v míře této kontroly se od sebe komunisté a socialisté mírně liší. Zatímco socialisté usilují (zatím) o kontrolu co největší, komunisté usilují o absolutní.
Zásadní konflikt mezi pravicí a levicí se tedy neodehrává na poli sociální spravedlnosti a vymožeností pro „dělnickou třídu“, ale na poli míry svobody jednotlivce, jeho svobody rozhodovat o vlastním životě a vlastních penězích.
Základní příčinou současných sporů je potom podoba důchodové reformy. Zatímco vláda prosazuje osobní odpovědnost jednotlivce za svůj důchod, socialisté chtějí tuto odpovědnost přenést buď celou na stát (rovnost v chudobě), případně oprašují dávno mrtvou Špidlovu myšlenku zaměstnaneckých fondů.
A zde je právě základní příčina současné agresivity odborářů. Špidlova myšlenka totiž počítá s tím, že ve vedení těchto fondů by seděli právě – světe div se – odboráři. Naopak vládní koncepce s účastí odborových předáků na správě druhého pilíře v žádném případě nepočítá.
Vládní koncepce tím pádem znamená odstřihnutí odborových svazů od důchodových fondů – tedy značných prostředků, a to už je důvod proč stávkovat, blokovat silnice nebo třeba v budoucnu zapalovat auta a drancovat obchody