Jakl prolomil mlčení o politoložce Dvořákové: Soudružka a marxistka
Médii protežovaná politoložka a příznivkyně Pravdy a lásky Vladimíra Dvořáková není tak ideově průzračnou osobou, jak je ve sdělovacích prostředcích líčena. Upozornil na to tajemník prezidenta a šéf jeho politického odboru Ladislav Jakl v exklusivním vyjádření pro ePortal.cz.
"Soudružky Vladimíry Dvořákové bych se rád zeptal, jestli se odbornicí na vliv názoru na popularitu stala ve své rodné buňce komunistické strany, nebo v době, kdy vyučovala marxismus-leninismus. A nebo od svého soudruha Ransdorfa, když s ním plodila vědecké práce," napsal Jakl v reakci na další mediální výstup "expertky" Dvořákové.
Ta se totiž v médiích nedávno pustila do úvahy, že za poklesem prezidentovy důvěry mohou být i Jaklovy názory.
"Lidé navíc nerozumí tomu, jakou hraje hru s Věcmi veřejnými, proč nepřijímá demise. Ublížit mu mohou také názory jeho blízkých podřízených - Petra Hájka a Ladislava Jakla," spekulovala Dvořáková, co asi může stát za nižší popularitou prezidenta Klause, kterou nedávno oznámil STEM. "Může to být i kauza Bátora, která hodně lidem leží v žaludku. Bátora je krajně pravicový člověk, který publikuje na podobných webech, jež jsou na hraně až českého Gajdovského fašismu. A svou roli určitě sehrály i spory prezidenta s Ústavním soudem a jakási neúcta k právu," dodala Dvořáková, čímž jen prokázala, že v žaludku Bátora leží především jí samé.
Prezidentův tajemník, který má Dvořákovou dávno přečtenou, ale až dosud k její osobě spíše mlčel, se rozhodl ozvat. Kromě připomínky její minulosti se ohradil i proti její "politologické úvaze": "Mohu k tomu ještě dodat, že mě paní profesorka velmi přeceňuje, protože má-li pravdu, pak musí být mé názory i za všemi dosavadními vzestupy popularity pana prezidenta a to bych si přivlastňoval velmi nerad," řekl také.
ePortal se proto pokusil zjistit, co je na členství Dvořákové v KSČ pravdy. Politoložku oslovil s jednoduchým dotazem, zda byla členkou komunistické strany před rokem 1989. Třebaže jsme jí nechali více než týden na odpověď, odpověď jsme neobdrželi. Z VŠE, kde Dvořáková vyučuje, se ozývá jen mlčení. Že by měl tedy Jakl pravdu?
Možnému členství v KSČ by napovídal i Jaklem zmiňovaný fakt, že Dvořáková úzce spolupracovala s komunistou Miloslavem Ransdorfem, se kterým napsala několik publikací. Rovněž její zaměření na jihoamerická revoluční hnutí nasvědčují, jaká asi byla a je její názorová orientace.
Dvořáková se ale dokázala uchytit i v době porevoluční - působí i jako vedoucí Katedry politologie na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze a předsedkyně Akreditační komise České republiky. A protože jde o jednu z mála politoložek (a vůbec první profesorku politologie jmenovanou v České republice), stala se miláčkem médií a je hojně citovanou odbornicí na kdejaký politický problém, který ovšem nazírá ze svého úhlu pohledu a svého ideového přesvědčení. Role neutrálního politologa jí evidentně nejde, z jejích vyjádření doslova čiší nechuť k současnému politickému systému a špatně skrývaný obdiv k tzv. bratrstvu Pravdy a lásky, v jehož prospěch často vystupuje.
Její těžko uvěřitelné výroky o tom, že lidem dochází trpělivost, že hrozí revoluce, revolty, bouře, že toho zkrátka mají občané dost (výroky, kterými zaplňuje média poslední zhruba rok) nejenže odpovídají Dvořákové původnímu zaměření historičky revoltujících hnutí Jižní Ameriky, ale i snaze Václava Havla a spol. nastartovat v českém prostředí nějakou novou revoluci, která by moc z rukou politických stran, kde dnes je, vrátila do rukou vyvolených elit a samozvaných havlovských intelektuálů
Kdo je Vladimíra Dvořáková:
Dvořáková byla v období let 1981 až 1990 zaměstnána v Orientálním ústavu Československé akademie věd, kde v roce 1987 získala titul kandidátky věd. Zaměřovala se zejména na politické systémy latinskoamerických zemí. V letech 1987–90 byla členkou redakční rady časopisu Latinská Amerika: Dějiny a současnost. V roce 1987 vydala například publikaci s názvem Mexická zahraniční politika a revoluční proces ve Střední Americe, v roce 1990 jí vyšla kniha o nikaragujské politice.
Po sametové revoluci nastoupila do Kabinetu politologie Ústavu státu a práva ČSAV (1990–1992). V roce 1994 se stala jejím mateřským pracovištěm Katedra politologie Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, kde od roku 2002 zastává funkci vedoucí katedry. Věnuje se srovnávací politice, přechodům režimů k demokracii a revolucemi.
Spolu s Miloslavem Ransdorfem napsala například publikaci "Staré struktury a lustrace v novodobých dějinách" (1992)
Ve své porevoluční činnosti se vedle tématu revolucí a "přechodů k demokracii" věnuje i problematice občanské společnosti (píše statě o Impulsu ´99 apod) či kritice pravicových stran.