Patří to k největším ostudám polistopadového režimu, že za dvacet let se nedokázal majetkově vypořádat s církvemi. Kvůli tomu chátrají miliardové majetky a problémy mají obce obleženy církevními pozemky, které se nemohou rozvíjet. Proto je potřeba už konečně tuto neblahou záležitost rozumně uzavřít.
Návrh vládní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi je rozumný. Podle něho by se církvím měla vrátit víc než půlka jejich bývalého majetku, hlavně pole, lesy a rybníky za zhruba 75 miliard korun a za nevrácenou část by stát církvím doplatil 59 miliard korun. Církve by se tak staly soběstačnými a stát by jim přestal přispívat na provoz a platy zaměstnanců. To je slušný obchod.
Kde jsou příčiny současného stavu? Církve, i když hlavně tedy katolická, kdysi vlastnily majetky, které pomáhaly hradit její náklady. Dále dostávaly peníze na základě tzv. patronátního práva, to znamená, že konkrétní lidé (často to byli šlechtici) byli patroni kostelů, kaplí apod. a platili jejich opravy. Tento po staletí osvědčený systém vzal za své po komunistickém puči v roce 1948.
Církvím bylo znemožněno nakládat se svým vlastnictvím, ale komunisté navenek hlásali náboženskou svobodu a tvrdili, že se postarají o potřeby věřících. Světlo světa tak spatřil Zákon 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, což znamená, že stát se zavázal náhradou za sebraný majetek financovat církve ze svého. Jenomže desítky a možná stovky zchátralých kostelů a dalších církevních staveb, často vzácných kulturních památek, jsou důkazem toho, že komunisté lhali jako vždycky, a porušili i tento svůj slib tak jako většinu dalších.
Na začátku devadesátých let byla církvím vrácena část jejich historického majetku a zbylý byl tzv. zablokován, to znamená, že se s ním až do definitivního vyřešení církevních restitucí nesmí nijak nakládat. Toto vlastnictví nyní spravují většinou nájemci, kteří ovšem do něj logicky moc neinvestují a výsledkem je chátrání mnoha objektů. To se týká například arcibiskupského zámečku v Červené Řečici na Pelhřimovsku.
Neřešené restituce také těžce komplikují životy obcím. Již zmíněná Červená Řečice je obklopena církevními pozemky, které leží ladem, ale i kdyby je Arcibiskupství pražské chtělo obci prodat, tak kvůli blokaci nemůže. Jak mně kdysi řekla tamní starostka, obci chybí stavební parcely a mladí proto odcházejí pryč. A takových obcí a měst jsou desítky.
Stát má tedy jenom dvě možnosti, buď církvím vrátit to, co jim patřilo nebo je dál vydržovat ze svého. Myslím si, že ta první možnost je lepší. Navíc jednotlivé církevní instituce jako farnosti, řády, kongregace, biskupství atd. jsou stále v mnoha případech zapsány v katastrech nemovitostí a pozemkových knihách jako vlastníci.
Argumenty typu, kdo ví jak církve k majetkům přišly nebo Duka je mně nesympatický a tak bych jim nic nedával, jsou ubohé a směšné zároveň.
Katolická církev dostala většinu svého majetku darem od svých příznivců. Hodně omílána Bílá hora je dalším nesmyslem. Za prvé už před rokem 1620 patřilo katolické církvi asi 5% rozlohy země, kdežto v současné době si nárokuje 1% půdy. Pobělohorské konfiskace připadly v drtivé většině případů šlechtě a navíc by bylo hloupé zabývat se téměř pět set let starou záležitostí.
Další námitky typu, že katolíky nemám rád, a nic bych jim nedával jsou hodně slušně řečeno nehorázně stupidní. Vlastnická práva jsou vlastnická práva a nelze je směšovat se sympatiemi. Kdyby někdo řekl, nemám rád Paroubka a proto ČSSD nedáme Lidový dům, tak ho budu považovat za idiota. Můžeme mít na sociální demokracii názor jaký chceme, ale pražský Lidový je její historický majetek, který ji právem patří.
Ovšem stejný přístup „co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ je nutné uplatnit vůči každému vlastníkovi a tak věřím tomu, že stát se už konečně s církvemi spravedlivě vyrovná.