2011: Čekání na Hitlera
Historie se opakuje jen kvůli lidské zapomnětlivosti. Jen tak může dojít k tomu, že přinejmenším Česká republika se roku 2011 dostala do stavu zvláštního očekávání. Čeká se na Hitlera.
Nic přitom nenasvědčuje tomu, že čekání bude trvat příliš dlouho. Čas nazrál. Stačí si vedle sebe položit Výmarskou republiku, která udělala Adolfa Hitlera s jejími vnitřními turbulencemi a průvodními znaky a dnešní Česko. Podobnosti jsou tak nenáhodné, že bychom se měli začít pomalu ale jistě děsit.
Čím jen začít? Například demonstracemi odborářů, k nimž se připojují pokrokoví intelektuálové. Odboráři tehdy jako dnes při svém krátkozrakém pachtění se za plným, plnějším a nejplnějším žaludkem nikdy neuměli rozpoznat, že se stávají jenom fíkovým listem, který má zakrýt pohoršlivou a odpudivou nahotu intelektuálů. Ti prostřednictvím zhlouplé, nešťastné, hladové nebo nenažrané, prostě manipulovatelné a manipulované masy dokázali zapříčinit dějinný pohyb, který by sami o sobě nikdy vyvolat nesvedli.
Co chtěli intelektuální hybatelé masou tehdy: změnu demokratického řádu, jímž Výmar byl, směrem ke komunismu, k diktatuře proletariátu, v níž se proletariát sám nakonec stane třídou otroků. Co chtějí dnes: superdemokracii, dokonalý řád, stanovený jimi, kteří si připadají být povolání k úkolu spasit svět po stránce ekologické, morální, genderové a tak dále; cílem je ale totéž: změna demokratického řádu v oligarchický kolektivismus, vedený centrálním mozkem, složeným z vybraných novinářů, sociologů, psychologů, ekologů a marketingových odborníků.
První léta Výmaru dala světu vynikající umělecká díla, vzniklá z opojného pocitu svobody, která následovala po pádu tuhého pruského ovzduší a rozplynula se ve spořádané autocenzuře zglajchšaltované Třetí říše. Ani v nejmenším si netroufám srovnávat cokoliv z toho, co vzniklo po roce 1989 u nás s titány Výmarské republiky; přesto je jasně patrné, že svoboda uměleckého výrazu a svoboda vyjádření vůbec se u nás den ode dne vytrácí a rozmělňuje. Starý muž přestává být starým mužem a stává se seniorem, nebo ještě o něco hůř geriatrikem. Nebolí nás v krku, nýbrž trpíme laryngitidou; to jsou ale takové legrácky ve srovnání s hrůzou, která by se soudného člověka měla zmocnit při pohledu na „juvenilního delikventa,“ neboli mladistvého zločince.
Učíme se hovořit a rozumět jazyku, v němž jenom tušíme pravé významy, ale kdybychom se snad zmýlili v odhadu, nepřekvapilo by nás to; dva plus dva totiž mohou být stejně tak čtyři jako tři nebo pět.
Dorozumívací autocenzura, kterou jsme se na sebe pod tlakem sociálně inženýrských intelektuálů, o nichž jsem psal v předchozím odstavci, z nás dělá jejich snadné a bezmocné oběti. Neumíme se totiž pomalu ale jistě bránit jejich sémantické ekvilibristice, v níž se bezvýznamné sděluje jako významné a o tom skutečně významném se nemluví buď vůbec, nebo tak tajnosnubně, že nakonec nikdo neví, o čem je proboha řeč. Tehdy se objevil Hitler, začal pěstí mlátit do stolu a řvát nahlas to, co si mlčící jen mysleli – kdo přijde dnes a kdy to bude? Zítra? Později?
Bude to mít snadné. Umožňuje mu to vláda, v níž jsou nejpopulárnějšími ministry muži, kteří buď bez obalu říkají, co jiní jenom zaobalují do nic neříkajícího gágání (Schwarzenberg), případně se pyšní tím, že jim za dvacet let působení ve vysokých exekutivních funkcích nedokázal dokázat korupci (Kalousek). Vláda, která se jeví být konglomerátem neschopných, neprozíravých, necharismatických, líných, křupanských a beztvarých mužů bez známky povšechné individuality, jakkoliv ve skutečnosti může být něčím jiným. Vláda, která dokázala doslova vyrvat porážku z čelistí vítězství, připravit se o jakoukoliv důvěru nebo kredit. Vláda, která dokončila znehodnocení obecné důvěry nejen v demokratické instituce, ale pro mnoho lidí (konkrétně pro dvaaosmdesát procent podle jednoho nedávného průzkumu) i v demokracii jako takovou.
Protikorupční vláda, která korumpuje.
Vláda rozpočtové odpovědnosti, která je nezodpovědná.
Vláda, která chtěla oživit konzervativní hodnoty – a přitom uvádí v život jen další a další síly, které dřív nebo později celý této systém musí pohřbít. Hrát k tomu budou Sirény svými svůdnými hlasy, nabízejícími ráj za rohem.
Místo toho za tím rohem bude stát nový Adolf Hitler nebo Vladimír Lenin – otázka je jen jakou tvář si tentokrát nasadí.
Méně pravděpodobná otázka pak zní, zda se přece jen nenajde způsob, jak společnost nenechat za ten lákavý roh nakouknout.