Orální, nikoliv morální rovnoprávnost
„Cílem moderní levice je prohlubování demokracie v oblasti rovnosti pohlaví,“ dočetl jsem se v jednom z nepřehledného množství manifestů, rezolucí a programů, kterými pokrokově smýšlející intelektuálové zásobují veřejný prostor. Ať už si takový cíl vytyčí kdokoliv, moderní nebo nemoderní, nelíbí se mi to. Demokracie nemůže být hluboká nebo mělká. Demokracie je, nebo není.
Zřejmě patřím mezi arcireakcionáře, kteří zastávají anachronický a dávno překonaný názor, že demokracie spočívá v rovném právu využívat osobní svobodu, v rovných nárocích, které jednotlivec může uplatňovat a v rovných povinnostech, které na sebe bere. Myslím, že na téhle definici demokracie, kterou asi nejlíp formulovali autoři americké ústavy, při nejlepší vůli není co prohlubovat. Řekl bych, že demokracie je stejná pro ženu i pro muže.
Nicméně nejspíš tuším, co se oním prohlubováním zamýšlí například v oblasti jazyka, čili toho, čím lidé sami sebe definují. Nedávná resuscitace nálepek „parental advisory“ na multimediálních nosičích je hezký příklad toho, k jakým hloubkám vede snaha vylepšovat demokracii. Tenhle vynález, který kolektivně porodila skupina manželek amerických kongresmanů v čele s manželkou někdejšího viceprezidenta Ala Gorea (ano, to je ten, kterému udělili Nobelovu cenu za powewrpointovou prezentaci), upozorňuje na explicitní obsah. Jedním z prvních nosičů, který charakteristická černobílá nálepka ozdobila, byla deska skupiny Soundgarden Louder Than Love. Konkrétně kvůli písni Big Dumb Sex – přitom její text paroduje přihlouplé sexistické stereotypy v levných pornofilmech a spotřebním popu. Nicméně cenzoři dospěli k názoru, že to je něco, před čím je nutné nevinné dětské uši chránit. Jenže: postupem času právě autoři spotřebního popu odhalili, že nálepka „parental advisory“ je vynikající reklamní tah. Začali do svých ničím nezajímavých produktů pumpovat tolik „slov na čtyři písmena, začínající na f“, kolik se jich vešlo. Budiž to hezkým důkazem toho, že snaha o vylepšování demokracie v jedné z jejích nejzásadnějších podob svobodě slova, je hůl o dvou koncích. Přesto cenzoři minulý týden rozšířili působnost svého úřadu také na DVD.
Kanadská vysílací rada, obdoba naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, zase vážně řešila, jestli nezakázat veřejně hrát čtvrt století starou píseň skupiny Dire Straits, jejíž text obsahuje slangové označení homosexuálů „faggot.“ Naše Rada se hbitě inspirovala a sestavila pozoruhodný seznam slov, která by se kvůli své vulgaritě neměla objevit ve vysílání. Patří mezi ně například jedubaba nebo Bulhar. Můžeme se bezmocně smát americkému přepisování knih: například z Huckleberryho Fina Marka Twaina zmizelo slovo „negr.“ Stejně zábavná nám mohla přijít nedávná snaha jistého romského občanského sdružení přepsat Kocoura Mikeše, protože obsahuje slovo „Cikán.“ Méně k smíchu je, že na ministerstvu školství pracuje skupina odborníků, která má za úkol mýtit z učebnic „genderové stereotypy.“ Snad nevíte, co takový stereotyp obnáší. Jeden příklad: „Máma mele maso.“ Proč právě máma, ptají se ministerští odborníci a dodávají, že maso může mlít také táta, zatímco máma by v rámci genderové vyrovnanosti mohla například opravovat motorku nebo řídit traktor.
Občas se s hrůzou dozvídám o tom, že jsou u nás lidé skutečně znevýhodňování kvůli svému pohlaví, kvůli věku, kvůli rase. Považuji to za něco zcela nepřípustného. Ale nemyslím si, že je možné vyřešit tenhle velký a ostudný problém tím, že budeme přepisovat jazyk, knihy, vlastní historii ve víře, že tím změníme přítomnost. Tím se totiž místo k demokracii dopracováváme k myšlenkové totalitě, v níž se budeme dobrovolně učit přemýšlet tak, abychom se nedopustili „mindcrimu“ proti oktrojované všeobecné rovnosti.