Odborář, ten přítulný tvor
Patrně existují společenské skupiny, které mají sklon přilnout k mocným víc, než ostatní. Tvoří je lidé, pro které je utilitární zájem víc než nějaký dlouhodobý výhled, to čemu říkáme „budoucnost.“ Příkladem budiž vztah mezi českým dělnictvem a zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Smyslem tohoto textu není hodnocení historických okolností a mýtů, které se okolo svým způsobem fascinující postavy vysokého nacistického bezpečnostního důstojníka vytvořily. Zaměřme se jen na výsek jeho působení v Protektorátu, konkrétně na vztahy mezi českými dělníky a jejich odborovými zástupci a jím. Heydrich se především snažil zajistit klid v Protektorátu, jehož výroba byla stěžejní pro vojenské úsilí Třetí říše.
Celkem správně pochopil, že dělníci slyší spíš na „cukr“ než na „bič“ – ten naopak platil na vzdělanější vrstvy obyvatelstva, které se nedaly uplatit tak snadno. Už první akce ukázala, že se nemýlil. Heydrich totiž zahájil velkou akci proti šmelinářům a keťasům – a dělníci měli vědět, že všechno, co jim bude zabaveno, skončí v jejich žaludcích. Heydrich nařídil, aby se například zabavená „černá“ prasata demonstrativně rozdělovala do kantýn velkých závodů. Bylo jich 33 000 a dělnictvo to ocenilo. Počet udání černých obchodníků a zemědělců, kteří při sčítání nenahlásili všechen dobytek skokově stoupnul. Námluvy s dělnickou třídou pokračovaly 27. října 1941, kdy Heydrich v českých zemích zavedl doposud neznámou vymoženost, závodní jídelny. Dodnes tvoří jeden z pilířů „zaměstnaneckých benefitů.“
Tajné zprávy, zasílané exilové londýnské vládě v té době začaly bít na poplach: nálada u dělnictva se mění ve prospěch okupantů. „Prosazuje se poznání, že se svědomitým plněním povinností nejdál dojde,“ cituje zprávu odboje německý historik Günther Deschner, autor autoritativní monografie Reinharda Heydricha. Heydrich napřel svůj tlak přímo na Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, prvorepublikovou instituci s celonárodním působením a nulovou vazbou na říšské úřady. Jejím cílem bylo „nestarat se o politiku, ale už pouze o blaho pracujících, mzdy, sociální zabezpečení a zotavení.“ Jak vidno, cíle dnešních odborářů se nijak neodlišují. Patrně stejně jako se nemění sklon lísat se k mocným, kteří mohou „dělníkům“ dát jejich „blaho“. Heydrich konaly „aktivy pracujících“- obrat, který komunisté stejně jako mnoho dalších od nacismu rádi převzali.
Pracující měli shromáždit seznam největších problémů, napřel nařídil, s nimiž se musí potýkat. Na prvním místě byl nedostatek tabákových výrobků – Heydrich to promptně napravil a přilnutí dělnictva k představiteli násilné okupační moci mohlo pokračovat. Dne 24. října 1941 se poprvé v historii odborářská delegace mohla dostavit na Hradčany. Do Císařského sálu je před zastupujícího protektora přivedl šéf odborářské centrály Stoklasa. Heydrich pro ně měl příjemné překvapení: dělníci budou k platu dostávat příplatky na děti. Navíc jim zaměstnavatel bude vydávat pracovní oblečení. Odboráři byli spokojeni a jejich výkonnost dál stoupala. Počet zmetků naopak klesal. Pod Heydrichovým tlakem a zatlačen do kouta statistikami začal Hitler rychle opouštět od svých výhružek fyzickou likvidací českého národa. A uplácení dělníků pokračovalo: invalidní a starobní důchody se k 1. dubnu 1942 zvýšily o pětinu, sirotčí důchody o pětasedmdesát procent.
Poprvé bylo zavedeno povinné pojištění pro případ nezaměstnanosti. První máj se stal svátkem a volným dnem. Luxusní hotel v lázních Luhačovice se stal dělnickou zotavovnou; výběr rekreantů prováděl zaměstnavatel ve spolupráci se závodní radou a jen za rok 1942 se v Luhačovicích poveselilo sedm tisíc vzorných dělníků.
Odbory se, jak vidno, naprosto neštítily přijímat výhody z téže ruky, která jeiným škrtem pera ve velkém ničila vzpurnou buržoazní inteligenci. Většinu výhod, která si dnešní odboráři tak žárlivě střeží, získali od Reinharda Heydricha. Jejich předchůdci ochotně přilnuli k politice muže, kterého jsme zvyklí označovat za kata českého národa: kata ano, ovšem dělníkům byl, jak psaly tehdejší noviny, přítelem. Nabízí se otázka: Půjdou i dnešní odboráři za svým utilitárním zájmem přes mrtvoly svých spoluobčanů? Zdá se, že ano. Sedmdesát let stará historie jasně ukazuje, jaký talent a sklon k takovému chování mají. Kdo nabídne víc, za tím budou stát.